Čím být, když se ti nezamlouvá urologie?

Přece neurologem!

Haha.

Byla jsem totiž na urologii šest týdnů, v zásadě od začátku února do půlky března, na praxi. Než se zeptáte, tak ne, nevybrala jsem si to oddělení záměrně, jen jsem nevyjádřila nějaké konkrétní přání a nevrchnější ze všech sester mě tedy přidělila na jedenáctku, tedy urologii s přídatnými 9 obecně chirurgickými lůžky. Sama jsem trochu nevěděla, co od toho čekat, ale nakonec to bylo úplně v pohodě a oddělení bych klidně doporučila dál.

Měli jsme na oddělení i pacientky, toto je třeba schéma sacropexie dělohy, což v překladu znamená "přichytit ke kosti křížové"....no není to hustý?

Co to má vlastně za smysl?

Součástí požadavků pro připuštění k první státnici po dvou letech studia je i takzvané Pflegepraktikum v délce 90 dnů, kdy normálně chodíte dle rozpisu na osmihodinové směny a ty absolvujete s týmem sester, ošetřovatelů, sanitářů, žákyněk atd. Snažíte se u toho být taky trochu užiteční, což vám zpočátku moc nejde, a když už se naučíte, kde jsou poschovávaný všechny fíčury, pro který vás věčně někdo posílá, tak už je praktikum u konce. Se samotnými lékaři člověk zase tolik času nestráví, účelem je poznat, co se na oddělení takovému pacientovi děje od rána až do večera (odpoledního kafe).

Nejlíp si asi představíte, co to obnáší, když rozepíšu, co se kdy na směně děje:

4:45 Vstanu, navleču na sebe asi tunu oblečení, protože celou dobu bylo fakt chladno, popadnu do ruky banán a nějakej chleba a odcházím.

5:15 Jede bus, kde se potkám s kámojdou, co dělá praktikum stejně jako já, jenom na interně.

5:40 Jsem v nemocnici zbytečně brzo, ale pozdějším spojem už bych to nestihla. Tak aspoň vezmu z recepce noviny, jejichž jeden výtisk vždycky zůstane na sesterně. U skříněk je totální zima, ale aspoň tam nemůžu usnout. Převlíknu se do bílých hadrů, který jsme fasovali vždycky v dvou setech kalhoty + vršek.

6:00 Obvykle jsme už všichni z ranní směny na sesterně vzadu u stolu, nalejeme si první kafe/čaj a noční směna krátce poreferuje o každým pacientovi, co mu je, jestli bude dneska operovanej, co se událo v noci a taky, pro nás, profesionální čističe postelí, obzvlášť důležité, jestli už nejde domů! Předávání směny trvalo od deseti minut do půl hodiny, záleží na tom, kdo byl na noční a taky co se událo za dramata (a že to je někdy fakt hustý, vytržený nitrožilní vstupy, hypoglykémie, noční příjmy) a kolik pacientů máme. Na noční je zpravidla jedna sestra, na denní potom vrchní, 3 normální a pak nějaký ten plebs, tj. žákyňky, sanitáři a praktikanti. Sestry mají přidělený svoje "území", v průměru tak 10 pacientů na sestru, já jsem si dělala poznámky k celýmu oddělení, protože jsme tak různě dělali, co bylo potřeba. Po předávce obvykle ještě zbyl chvíli čas na drbíky, koukání, jak vychází slunko a užívání si posledních minut klidu.

6:40 Beru teploměry a zelený Příjem/Výdej protokoly a vyrážím budit pacienty. Každý dostane teploměr pod paži a obligátní otázku "Pil/a jste něco v noci?" Následuje ranní chvilka matematiky (konečně vím, k čemu mi to bylo!), protože musím sečíst co pacienti za předcházejících 24 hodin vypili a vyčurali. Obezřetnost nutná, protože člověk musí bedlivě okouknout postel ze všech stran, jestli tam není schovaná někde flaška na moč, nebo pověšený katetr. A taky je třeba s sebou hodit, protože v závěsu vychází příslušná sestra a sbírá teploměry v rámci svého ranního kolečka.

6:50 Vezmu postelovej vozík a začínám kolečko č. 2, v rámci kterého pacientům přestýláme postele, případně převlíkáme postele, rozdáváme dnes operovaným andílky a punčochy proti trombózám a těm, kteří se nezvládnou umýt sami, pomáháme s hygienou. Tato část dne je obzvlášť kombinačně náročná, protože je často třeba simultánně začít práci na více místech "až budete hotový, zazvoňte, pomůžu vám zpátky do postele" a taky se může snadno přihodit něco neočekávaného. To, že mi pacient někde spadne, bylo asi největší nebezpečí ze všech na praxi prováděných věcí a bohužel je to takový zrádný, protože po operaci se najednou může zatočit hlava i předtím úplně fit pacientovi. Spolupraktikantovi se to stalo při vážení pacienta a pán mu spadl na koleno, naštěstí se nic vážnýho nestalo. Rovněž je s sebou ráno potřeba hodit, protože přichází vizita!

7:30 Vizit (= skupinek lékařů obcházejících pacienty) bylo několik a brali to celkem hopem, od osmi se operuje, tak co se tady budeme mrcasit. I tak to ale bylo zajímavý a někdy i zábava, a taky jedna z mála věcí, který třeba v budoucnu ještě budu dělat.

7:50 Někdy už jsme měli první pacienty k odvezení dolů na sál, jinak důkladná desinfekce a doplnění postelových vozíků, průběžné odmývání a uklízení různých věcí zpátky do skladu, později už nás sestry nechaly i připravit obyčejnou infuzi (ale žádný léky), nebo jsme se přilepili na starší studenty a koukali na odběry krve, zavádění flexil atd. Nicméně pravidlo č. 1 zní, že něco k desinfikování se najde vždy, takže je třeba očumovat nějak vyváženě, aby jste nebyli za moc velký flákače. Další z aktivit k výběru je vyhodnocování močí a odběry stěrů z hrdla a nosu u pacientů, co jdou domů. Velmi prakticky zrovna v době jejich snídaně, že ano.

9:00 Snídaně. Co si budeme povídat, nejhezčí část dne. Ranní práce hotová (někdy jsme teda snídali třeba až v 9:30) a celý tým se sejde na sesterně a půl hoďky se prolívá kafem, jí bratwursty, čte noviny a probírá všechno možný.

9:45 To už je obvykle nějaký pacient propuštěn a my můžeme začít s umýváním postele. Tuhle práci sestry nedělaly skoro nikdy, byla to povinnost sanitáře, žákyněk a nás praktikantů. Nevím, jestli to takhle důkladně dělají všude, ale my jsme to šůrovali komplet pod matrací, zespodu, otřít hydrauliku + okolí postele včetně světla, noční stolek zvenku i zevnitř, a samozřejmě celý převlíct, případně přikrýt fólií a donést čistou sklenici a vodu. Ve dvou se to dalo stihnout cca za 15 minut, ale byly dny, kdy se postelí sešlo i 12 a to bylo pak práce až do odpoledne. O tom, jak se musely desinfikovat místnosti po izolovaných pacientech se radši rozepisovat nebudu, to už je složitý jak nějaká bojová operace.

12:00 Oběd! Ale ne náš, pacientů. Zavzpomínala jsem na staré dobré časy v hotelu Litovel, i když takové ňamky jako pasírované brambory jsme tehdy na lístku nemívali. Obecně ale pacienti měli jídlo fakt dobrý, a to můžu posoudit nejen vzhledově, protože občas jsme si směli ze zbytků něco dát i my. Což byla vlastně jediná odměna za celé toto zaměstnání.

13:30 Po obědě se dělalo ještě jedno takový trochu opruzovací kolečko, protože jsme jednak doplňovali všemožný hygienický materiál v pokojích (už jste viděli vložky pro muže?) a taky jsme utírali (desinfekčním prostředkem, už zase) noční stolky, stoly, parapety, židle, vypínače, zvonky atd. Bakterie zkrátka nemají šanci...

14:30 Padla! (Německy se to řekne Feierabend)

Tady máte obrázek té nemocnice, nikdo nemá rád dlouhý texty bez obrázků...

Samozřejmě to bylo každý den trochu jiný a v mezičasech jsme dělali i spoustu jiných věcí, chodili na zvonky k pacientům, měřili tlaky a krevní cukr, vozili pacienty na operace, vyskládávali prádlo, vypouštěli katetry a další věci, co souvisí s vyměšováním a taky nás sestry braly k převazům na koukačku. Co jsme rozhodně nedělali bylo odebírání krve, zavádění flexil, zavádění katetrů, přivážení pacientů z operace, psaní do dokumentace nebo napojování infuzí. Některý dny jsme nevěděli, co dřív; jindy nás tam bylo jako much a to jsme pak třeba dělaly pořádek na sesterně ap.

Jako zkušenost to hodnotím rozhodně pozitivně, i když dlouhodobě bych jako sestra pracovat nechtěla, hlavně kvůli stereotypu, který to obnáší. Oddělení v nemocnici je takový ohromně složitý stroj, který musí fungovat podle plánu a časového rozpisu a stačí, že onemocní jeden sanitář a žákyňky zrovna mají školu a je to hrozně poznat. I to je jeden z hlavních smyslů povinného praktika - aby si budoucí doktoři uvědomili, že bez nižšího nelékařského personálu to fungovat nemůže a nechovali se k nim povýšeně. Určujícím faktorem toho, jestli jsem tam byla spokojená totiž zas a znova byli hlavně lidi v týmu a díky tomu, že jsem v tomto ohledu měla štěstí jak na vrchní sestru, tak i na ostatní, žákyňky a spol., si odnáším dobrý pocit a snad i nějaké nové dovednosti. Je sice pravda, že umývání postelí a utírání prachu je ve své přínosnosti diskutabilní, ale v rámci těchto činností se mimoděk dostanete i k takovým těm "soft skills" - komunikaci s pacientem, nebát se něco udělat, umět přiznat, že něco nevím ap. A to se vyplatí (Horste Fuchsi)!

Vím, že už je to zase dlouhý jak blázen, ale neodpustím si ještě závěrečný poznatek k vzdělávání sester v Německu, protože to je něco, co je úplně jiný, než u nás a předtím jsem o tom neměla ani páru.

1. Sestry nemusí mít maturitu, stačí úspěšné ukončení školy po druháku.
2. Následuje tříletá "Ausbildung", kde už ale nemají žádný němčiny, matematiky a spol., v rámci školy chodí normálně pracovat na oddělení hned od začátku, dostávají i nějaký plat, mají dovolené místo jednotných prázdnin a vůbec už jsou napůl v pracovním poměru.
3. Pravděpodobně se budou lišit i kompetence, přece jen česká sestra musí tuším ještě po té maturitě zvládnout tříletýho bakaláře/možná už je to jen rok, přesně nevím, a to by se projevit mělo. U nás třeba skoro nenabíraly krev, protože to dělali studenti a např. zavádění flexily nepatří mezi standardně vyučované úkony, musí si to doplňovat kurzama a tak.

Sláva nazdar, konec, teď už jsem zase plně v univerzitním režimu a praktikum je hudba dávné minulosti, nejnáročnější na něm bylo, že po příchodu domů jsem stejně musela pokračovat s přípravou na testík z chemie, a tak byly prázdniny takový fejkový, ale co už :-)