Aneb nějaká směs myšlenek na téma němčiny (potažmo jakýhokoliv cizího jazyka) a života v cizojazyčném prostředí.
Je jedním z nejčastějších, které přijdou na přetřes nejen při návratech do vlasti, ale i v běžném každodenním kontaktu s Němci. Zároveň mě cizí jazyky moc zajímají a jako k jedné z mála věcí si myslím, že k tomu mám co říct. Dnes tedy text na téma:
Prosím tě, a jak to v tý němčině zvládáš?
Celkem to jde a šlo to překvapivě dobře od začátku. Myslím, že je potřeba si uvědomit, že řeč není vypínač žárovky, ale taková víceosá škála. Pokud člověk ovládá aspoň základy a přesvědčí sám sebe, že to je možné, bude toho dost rozumět už od začátku. Na druhou stranu se obávám, že neexistuje žádná cílová páska, po jejímž protržení by byl člověk rodilý mluvčí. Představuju si to trochu jako rostoucí funkci s limitou (- 1/x, x je z oboru kladných čísel). Ta, jak víme, své limity dosáhne až v nekonečnu :)
Existuje taky velký spektrum situací, ve kterých se ty jazykový schopnosti hrozně liší. Po roce a půl jsem například o věcech souvisejících s medicínou schopná německy konverzovat líp, než česky. Ale běda, jak mi někdo začne popisovat svůj oblíbený recept, nedejbože, když je v tom ještě hodně zeleniny. V obchodech, kde se nakupuje u pultu, jsem taky pokaždé jak indián z prérie.
Kromě tématu má na dorozumívací schopnosti vliv druhý člověk, každý mluví jinak, někdo dialektem, kterému nerozumí sami Němci, někdo má sundanou protézu, někdo mluví hrozně potichu. Nerada chodím do hlučných hospod nebo do klubů, protože tam slyším každý čtvrtý slovo a neskutečně se nudím.
Zajímavý je taky pozorovat efekt únavy, stává se mi, že po celým dni už nejsem schopná postavit správnou větu a hlavně už absolutně nemám náladu nad tím přemýšlet, jako by byl příděl německých slov na den omezený. Každý pobyt v českém prostředí se taky hrozně pozná, jako bych ten první den skoro až slyšela skřípající zarezlý mozkový závity, jak se pomalu roztáčejí.
Další ze zajímavých fenoménů je přízvuk. Tohle je v naší metafoře přesně ta část křivky funkce, kdy už jsou hodnoty skoro na limitě, ale nikdy se jí nedotknou. Po nějaké době se člověk naučí slušnou zásobu slovíček a nad gramatikou nemusí přemýšlet víc, než sami Němci. Ale stejně stačí sotva otevřít pusu a už to každý ví, každý ten přízvuk slyší, každý přemýšlí, kam to zařadit. Spousta lidí říká, že jim to přijde roztomilý, mají dokonce svoje oblíbený a neoblíbený přízvuky. Jsou na to zvyklí, cizí přízvuk má i hodně lidí, co se v Německu narodilo a pouze jejich rodina pochází odjinud. Zrovna v tom zdravotnictví je to až absurdní, někteří doktoři, co nás učili nám něco povídali, to lámali takovým způsobem, že jsem se až divila, že to nedělá problémy při bazální komunikaci s pacientama a ostatním personálem (možná to už má management nemocnice zařízený a lidi nově nezařazuje na oddělení dle specializace, ale třídí to geograficky...).
Každopádně si myslím, že by se člověk měl snažit na tom pracovat a dávat si na výslovnost pozor. Ne snad se za to stydět, snažit se to zakrývat (to stejně moc nejde) - ale přijde mi jako výraz slušnosti, když v té zemi funguji, naučit se jazyk, jak nejlépe umím, a výslovnost je často přehlíženou, ale velmi důležitou součástí každé řeči. Asi se nikdy nezbavím pocitu, že je člověk dle řeči chtě nechtě škatulkován a možná i diskriminován. Na druhou stranu je mi příkladem jeden náš docent na anatomii - je Polák a rozhodně nemluví německy dokonale, vlastně to minimálně co se týče té výslovnosti dost mastí. Přesto je ale jeho výuka didakticky velmi kvalitní, co kvalitní, je lepší, než výuka 90 % ostatních učitelů a říkají to jednohlasně moji němečtí spolužáci. Například proto, že se zajímá o to, jestli to chápeme, dává si záležet na kvalitních materiálech, a zkrátka není debil.
Tohle je docela důležitý bod - uvědomit si, že v komunikaci nezáleží jen na správné skladbě vět a slov. Ve chvíli, kdy se člověk dostane na nějakou použitelnou úroveň vás totiž lidi okolo přestanou podle jazyka soudit a začne ve vztahu k nim mnohem víc záležet na tom, jestli jste milí a spolehliví a dobří lidi. Drtivá většina vás neodsoudí kvůli špatnému der-die-das (buď si toho nevšimnou, anebo si sami nejsou jistí, co je správně), naopak si budou vaší snahy vážit, někdo vás možná bude obdivovat a taky se vám stane, že vám lidi začnou pomáhat. Začnou se ptát, jestli tohle divný slovo nebo přísloví znáte a vysvětlí vám ho. Když někomu něco nerozumím, tak ho poprosím, aby mi to zopakoval, nebo řekl jinak. Když mám pocit, že jsem něco řekla špatně, tak se toho druhýho zeptám a pokud mě někdo opraví, tak se neurazím, ale naopak mu poděkuju a poprosím ho, aby to rozhodně dělal dál. Nakonec si z vašeho přízvuku a z vašich novotvarů začnou dělat srandu a opakovat je po vás a v tu chvíli víte, že máte kamarády.
Aby to nebylo vše tak růžové, tak je potřeba říct i B. Vždycky budou témata, u kterých si svoji "cizost" zase naplno uvědomíte. Politika, seriály z dětství, podivné právní normy a zvyklosti. Je to ale nezměnitelný fakt, který vás buď může mrzet, anebo si v tu chvíli připomenete že v poslanecké sněmovně sedí někdo se jménem Stanislav Grospič (a je tam za komunisty), na existenci AZ kvízu a Pelíšků, a budete se těšit z toho, jak je svět barevný a jak je fajn, že nejsme všichni stejní. A o soudruzích z NDR si zavtipkujete až zase budete doma. (I když teda přes to, že tady nikdo nezná Básníky, jsem se ještě úplně nepřenesla).
Na závěr to zkusím trochu zkonkretizovat, abyste si z toho třeba i mohli něco odnést. Nejsem fanda honby učení se jazyků čistě pro to, abychom byli víckrát člověkem; nemyslím si, že diplomat hovořící plynně pěti jazyky je něco víc, než babička z Horní Dolní, která v životě nebyla dál, než v Kroměříži. Taková babička může být mnohem chytřejší, než někdo, kdo svůj čas investuje do zbytečného učení se cizího jazyka jen proto, aby se tím mohl pochlubit v sívíčku. Takhle dohnáno do extrému to možná působí samozřejmě, ale jsem především u dětí docela často svědkem až přehnaného důrazu na všechny angličtiny odpoledne po škole, na jazykové tábory, či dokonce na umělou bilingvnost. Pokud pro učení se cizího jazyka nebudete mít opravdovou motivaci a důvod (to, že je to zrovna in, většinou jako motivace moc nefunguje) tak vám žádný kurzy nepomůžou. Já jsem do nějakých věcí nad rámec školní výuky chodila snad až poslední dva roky gymplu, do jazykovky půl roku a myslím, že skautský tábor mi dal o dost víc, než jazykový.
Ale pokud tu motivaci naopak máte, případně vám to dělá radost, případně ideálně oboje, tak se toho nebojte! To je vlastně důvod, proč tento elaborát píšu - protože většina z nás občas v nějaké situaci, kdy by se jim cizí řeč hodila, je, ale cítí se v ní nekomfortně anebo nevyužijí nějaké možnosti čistě proto, že si dost nevěří. Neřešte nějaký Á dvojky a Bé jedničky, neutrácejte peníze za zbytečnosti, protože na internetu se dneska dá najít zadarmo skoro všechno. V mluvení cizím jazykem jednoznačně můžu doporučit strategii uvrtávání se do věcí, o kterých si myslíte, že na ně ještě nemáte. Není to operace mozku a nejhorší, co se může stát, je, že se trochu ztrapníte. Každý si myslí, že prostě ještě nemluví či nerozumí dost dobře - jenže tenhle pocit budete mít vždycky a je naprosto nezávislý na vaší skutečné úrovni. Většinou se ukáže, že to přece jen nějak jde a je to fakt velká radost, ať už zvládnete film bez titulků, dokážete se někde zorientovat v dopravě, nebo budete v cizí řeči hodinu před někým mluvit. A nejspíš ještě k tomu poznáte fajn lidi, kteří sice používají jiný slova, ale jsou vám blíž, než někteří krajani.
Tímto pozitivním zvoláním ukončuji první část, druhá bude ještě egoističtější a možná o něco užitečnější - úvodní otázka bude tentokrát ta, kterou slyším většinou od Němců, a sice
Kde ses německy naučila?
P. S. Do komentářů můžete klidně napsat, jestli vás takový kecy zajímají, nebo ne. Teda já si stejně budu psát o čem mě zrovna napadne, ale nějaká zpětná vazba se hodí vždycky.
