- část textu stojí v seškrtané podobě i u instagramového příspěvku, je označena italikou -
Maraton praxí navázal na paliativní oddělení dalším spíše netypickým oborem – psychiatrií. Upřímně, snad neexistuje oddělení, o kterém by kolovalo víc předsudků, a protože jsem i já nebyla schopná se od nich úplně odpoutat, řekla jsem si, že si udělám vlastní obrázek a využiju toho, že v rámci studia mám přístup třeba i na uzavřenou psychiatrii. Absolvovala jsem 2 týdny na oddělení akutní psychiatrie, které bylo z poloviny otevřené, z poloviny uzavřené.
Surprise surprise, je to nemocniční oddělení skoro jako každé jiné, žádné panoptikum se nekonalo, i se schizofrenními pacienty se dá vést rozhovor, psychiatři jsou normální a zábavní lidi. Občas mi bylo skoro až nepříjemný chodit po chodbě s vlajícím bílým pláštěm (a klíčema od všudypřítomných zamčených dveří v kapse), protože jsem měla pocit, že mě to staví do té tradiční role „my“ vs. „oni“. Pacienti samozřejmě měli příznaky svých nemocí, ale jednak mají své běžné životy a rodiny mimo kliniku, jednak často fakt neměli štěstí na výchozí životní podmínky a já vůbec netuším, jak by se vedlo mě, kdybych privilegium narodit se líp neměla. Nemluvě o tom, že je člověk u spousty rozhovorů chtě nechtě konfrontován s vlastními problémovými vzorci chování (např. chronické odsouvání věcí včetně ukládání se ke spánku).
Specifika a rozdíly oproti somatickým oborům tam jsou – už jen v denním režimu pacientů, pestrosti terapií od léků, přes individuální psychoterapie, skupinové psychoterapie, hudby, ergoterapie, sportu, … Vizita se konala jen dvakrát týdně, ve zbytku byly tyto aktivity. Obecně pevný režim je hodně důležitý terapeutický prostředek (poznamenejte si na pozdějc :). Zajímavá je i dynamika ve skupině pacientů, kteří se na oddělení zrovna potkají – hodně terapií mají spolu, potkávají se při jídlech a na pokojích, jednou týdně byl sněm, kde se rozdělují služby „mluvčí pacientů“, „květiny“, „umytí stolů po jídle, „úklid kuřárny“, probírají se stížnosti a plánuje se společné páteční odpoledne. Předávají si mezi sebou zkušenosti z života s nemocí a součástí terapie může být i úkol „každý den zavést small talk alespoň se 3 lidma“.
K psychiatrii neodmyslitelně patří i sociální tematika, nezaměstnanost, ztráta bydlení, problémy, do kterých se pacienti kvůli své nemoci dostali (nebo naopak), rodičovství, migrační pozadí, měli jsme několik transgender/nebinárních pacientů a pacientek, výjimečně i agresivní lidi či jedince v trestním řízení.
I personál byl pestrý, co se vzhledu, sexuální orientace či genderové identity Přišlo mi super, že je to tu v rámci jinak sešněrované a white-old-men konzervativní medicíny takový ostrov pozitivní deviace.
1. V rámci každotýdenních seminářů pro celou kliniku jsme se měli příležitost setkat s paní, která se před několika týdny probudila na parkovišti s menší ránou na hlavě. Nepamatovala si, co tam dělá a po menším chaosu na pohotovosti (např. protože udala svoje příjmení za svobodna) se ukázalo, že toto "nepamatování si" se vztahuje na 10+ předešlých let jejího života. Za těchto 10+ let toho samozřejmě stihla dost odžít, třeba založit rodinu, změnit profesi i okruh přátel...což bylo vše pryč, včera byla studentkou a najednou jí všichni tvrdí, že je rok 2023, toto je prosím váš manžel, máte x dětí. Vaše matka vypadá najednou jako babička.
Jako myslela jsem si, že tohle se děje jen ve filmech, ačkoliv vím, že amnézie je reálná věc. Po psychiatrické stránce se jí nedá příliš pomoct, jen podpořit při zpracování nastalé situace a rozhodnutích, která musí udělat. Paní odpovídala lékařům na otázky dobré tři čtvrtě hodiny a byla sympatická a často i obdivuhodně sarkastická, zároveň ale upřímně říkala, že se cítí ztraceně a bezradně.
Pro mě jeden z nejzvláštnějších zážitků v životě a zároveň noční můra a mráz v zádech.
Moje úkoly na oddělení nebyly nijak velkolepé, ráno jsem občas odebrala nějako krev, pak se četly deníkové zápisy pacientů (těch, kteří se obtěžovali něco napsat), na sezení se sestrami se probrali nově příchozí a pak už to byl freestyle dle aktuálního rozvrhu, terapií ap. U příjmů jsem dělávala fyzikální vyšetření, to psychiatry stejně nebaví, obvykle pacientům nic není a já jsem si ho ráda procvičila. K psychiatrii patří i neuro věci, takže jsem vyklepávala reflexy jako o život. Občas jsem pak udělala nějaký menší úkolek, sestavila s pacientkou týdenní plán vycházek ven, které představovaly konfrontaci s úzkostmi, doptala se na nějaké drobnosti atd. Jinak jsem ocáskovala druhým a ve volném čase pročítala složky pacientů, obzvláště všechny ty zvláštní slovní obraty, co přijdou do psychopatologického nálezu.
Musím říct, že jsem si občas nebyla jistá, jestli na základě těch drobných každodenních rozhovorů nejsem tak trochu odhadovaná i já, fakt by mě zajímalo, co si doktoři mysleli o mě. Já bych totiž asi po roce práce zde patologické vzorce v chování a vystupování druhých hledala a porovnávala se svými zkušenostmi celkem určitě. Tak kdo ví - každopádně zkušenost velká, nesmělost vůči psychiatrickým pacientům a psychickým problémům o něco menší.
Praxe rozhodně nelituji a jsem moc vděčná doktorce, která mě dostala na krk, za to, jak se o mě starala. Ztratila jsem z velké části strach z komunikace s psychicky nemocnými lidmi a trochu si utřídila jednotlivé diagnózy – i když budu upřímná, po dvou týdnech jsem si od psychických problémů druhých a i od té všudypřítomné vůně linoucí se z kuřárny ráda odpočinula a zaobírat se psychickým trápením trvale by na mě asi bylo moc. Na druhou stranu nikde nepotkáte tak zajímavé pacienty a jejich životní příběhy, jako právě tu.
Týden doma a na dovolené přede mnou, už to bylo potřeba.
