úterý 21. března 2023

Zimní prázdniny 2023 - dobrovolná praxe 2 (psychiatrie Lipsko)

- část textu stojí v seškrtané podobě i u instagramového příspěvku, je označena italikou -

Maraton praxí navázal na paliativní oddělení dalším spíše netypickým oborem – psychiatrií. Upřímně, snad neexistuje oddělení, o kterém by kolovalo víc předsudků, a protože jsem i já nebyla schopná se od nich úplně odpoutat, řekla jsem si, že si udělám vlastní obrázek a využiju toho, že v rámci studia mám přístup třeba i na uzavřenou psychiatrii. Absolvovala jsem 2 týdny na oddělení akutní psychiatrie, které bylo z poloviny otevřené, z poloviny uzavřené.

Surprise surprise, je to nemocniční oddělení skoro jako každé jiné, žádné panoptikum se nekonalo, i se schizofrenními pacienty se dá vést rozhovor, psychiatři jsou normální a zábavní lidi. Občas mi bylo skoro až nepříjemný chodit po chodbě s vlajícím bílým pláštěm (a klíčema od všudypřítomných zamčených dveří v kapse), protože jsem měla pocit, že mě to staví do té tradiční role „my“ vs. „oni“. Pacienti samozřejmě měli příznaky svých nemocí, ale jednak mají své běžné životy a rodiny mimo kliniku, jednak často fakt neměli štěstí na výchozí životní podmínky a já vůbec netuším, jak by se vedlo mě, kdybych privilegium narodit se líp neměla. Nemluvě o tom, že je člověk u spousty rozhovorů chtě nechtě konfrontován s vlastními problémovými vzorci chování (např. chronické odsouvání věcí včetně ukládání se ke spánku).


Specifika a rozdíly oproti somatickým oborům tam jsou – už jen v denním režimu pacientů, pestrosti terapií od léků, přes individuální psychoterapie, skupinové psychoterapie, hudby, ergoterapie, sportu, … Vizita se konala jen dvakrát týdně, ve zbytku byly tyto aktivity. Obecně pevný režim je hodně důležitý terapeutický prostředek (poznamenejte si na pozdějc :). Zajímavá je i dynamika ve skupině pacientů, kteří se na oddělení zrovna potkají – hodně terapií mají spolu, potkávají se při jídlech a na pokojích, jednou týdně byl sněm, kde se rozdělují služby „mluvčí pacientů“, „květiny“, „umytí stolů po jídle, „úklid kuřárny“, probírají se stížnosti a plánuje se společné páteční odpoledne. Předávají si mezi sebou zkušenosti z života s nemocí a součástí terapie může být i úkol „každý den zavést small talk alespoň se 3 lidma“.

K psychiatrii neodmyslitelně patří i sociální tematika, nezaměstnanost, ztráta bydlení, problémy, do kterých se pacienti kvůli své nemoci dostali (nebo naopak), rodičovství, migrační pozadí, měli jsme několik transgender/nebinárních pacientů a pacientek, výjimečně i agresivní lidi či jedince v trestním řízení. 

I personál byl pestrý, co se vzhledu, sexuální orientace či genderové identity Přišlo mi super, že je to tu v rámci jinak sešněrované a white-old-men konzervativní medicíny takový ostrov pozitivní deviace.



 Na památku 2 nejzajímavější pacienti/pacientky:

1. V rámci každotýdenních seminářů pro celou kliniku jsme se měli příležitost setkat s paní, která se před několika týdny probudila na parkovišti s menší ránou na hlavě. Nepamatovala si, co tam dělá a po menším chaosu na pohotovosti (např. protože udala svoje příjmení za svobodna) se ukázalo, že toto "nepamatování si" se vztahuje na 10+ předešlých let jejího života. Za těchto 10+ let toho samozřejmě stihla dost odžít, třeba založit rodinu, změnit profesi i okruh přátel...což bylo vše pryč, včera byla studentkou a najednou jí všichni tvrdí, že je rok 2023, toto je prosím váš manžel, máte x dětí. Vaše matka vypadá najednou jako babička.

Jako myslela jsem si, že tohle se děje jen ve filmech, ačkoliv vím, že amnézie je reálná věc. Po psychiatrické stránce se jí nedá příliš pomoct, jen podpořit při zpracování nastalé situace a rozhodnutích, která musí udělat. Paní odpovídala lékařům na otázky dobré tři čtvrtě hodiny a byla sympatická a často i obdivuhodně sarkastická, zároveň ale upřímně říkala, že se cítí ztraceně a bezradně.

Pro mě jeden z nejzvláštnějších zážitků v životě a zároveň noční můra a mráz v zádech.

2. Mladý muž, který k nám na oddělení přišel řešit svou depresi a sebevražedné myšlenky, to není nic tak speciálního, takových lidí na psychiatrii potkáte za den pět. Pro mě ale byl naprosto jedinečný rozhovor v rámci anamnézy o jeho dosavadním životním příběhu - prošel totiž dvěma odvykacími léčbami od tvrdých drog, teď už je jednotky let čistej, rekvalifikuje se, jí vegan jídlo...bylo to neskutečný. Na moji prosbu, jestli bych se ho na pár věcí z jeho života mohla zeptat, následoval snad hodinový rozhovor, pacient se angažuje v protidrogové edukaci mládeže, takže byl zvyklý svůj příběh vyprávět. Mělo to všechno, od naprosto patologického prostředí kde vyrůstal přes divoké dospívání až po kriminalitu. Normálně natvrdo řekl, že byl zlej, nebezpečnej, bavil ho adrenalin. Myslím, že kdybych ho potkala pět let zpátky, tak nikdy nebudu věřit, že tenhle člověk bude mít někdy "normální" život a takovou schopnost sebereflexe. Samozřejmě určité následky si ponese navždy a i hospitalizace u nás nebyla náhodná - ale pro mě to bylo obrovská lekce toho, jak moc se život a chování lidí může změnit, v tomto případě k lepšímu, a že naděje je (jakkoliv se něco takového podaří maličkatému procentu závislých lidí).

Nejvíc mě zajímalo to, jak se z toho kolotoče dokázal dostat, co se v něm změnilo, že šel na odvykačku, "proč to zrovna u něj klaplo". Odpověď nebyla nijak dramatická, nechtěl umřít ve 30 a věřil, že má na to, udělat ze svýho života něco víc, než to, co viděl u svých kamarádů a známých. 


Moje úkoly na oddělení nebyly nijak velkolepé, ráno jsem občas odebrala nějako krev, pak se četly deníkové zápisy pacientů (těch, kteří se obtěžovali něco napsat), na sezení se sestrami se probrali nově příchozí a pak už to byl freestyle dle aktuálního rozvrhu, terapií ap. U příjmů jsem dělávala fyzikální vyšetření, to psychiatry stejně nebaví, obvykle pacientům nic není a já jsem si ho ráda procvičila. K psychiatrii patří i neuro věci, takže jsem vyklepávala reflexy jako o život. Občas jsem pak udělala nějaký menší úkolek, sestavila s pacientkou týdenní plán vycházek ven, které představovaly konfrontaci s úzkostmi, doptala se na nějaké drobnosti atd. Jinak jsem ocáskovala druhým a ve volném čase pročítala složky pacientů, obzvláště všechny ty zvláštní slovní obraty, co přijdou do psychopatologického nálezu.

Musím říct, že jsem si občas nebyla jistá, jestli na základě těch drobných každodenních rozhovorů nejsem tak trochu odhadovaná i já, fakt by mě zajímalo, co si doktoři mysleli o mě. Já bych totiž asi po roce práce zde patologické vzorce v chování a vystupování druhých hledala a porovnávala se svými zkušenostmi celkem určitě. Tak kdo ví - každopádně zkušenost velká, nesmělost vůči psychiatrickým pacientům a psychickým problémům o něco menší. 

Praxe rozhodně nelituji a jsem moc vděčná doktorce, která mě dostala na krk, za to, jak se o mě starala. Ztratila jsem z velké části strach z komunikace s psychicky nemocnými lidmi a trochu si utřídila jednotlivé diagnózy – i když budu upřímná, po dvou týdnech jsem si od psychických problémů druhých a i od té všudypřítomné vůně linoucí se z kuřárny ráda odpočinula a zaobírat se psychickým trápením trvale by na mě asi bylo moc. Na druhou stranu nikde nepotkáte tak zajímavé pacienty a jejich životní příběhy, jako právě tu.

Týden doma a na dovolené přede mnou, už to bylo potřeba.

neděle 5. března 2023

Zimní prázdniny 2023 - dobrovolná praxe 1 (paliativní péče Lipsko)

Poslední prázdniny a poslední možnost udělat si krátké výlety do nejrůznějších oborů, než přijde Praktisches Jahr a po něm práce - zde zážitky z prvního z nich:

- text, který stojí i v příspěvku na Instagramu -

Někdy v prosinci jsem si řekla, že na jednu poslední (sice velkou, ale což) zkoušku přece nepotřebuji 2 týdny volna a že by se tam snad vešel ještě nějaký další obor, do kterého bych formou tzv. famulatury (prázdninová celodenní praxe) mohla nakouknout. Oborů, co bych si ještě chtěla zažít, mám celý seznam, ale rozhodla jsem se pro paliativní medicínu. Ani tak ne kvůli nějakým odborným znalostem, jako spíš kvůli mezilidským a komunikačním kompetencím – protože jestli tohle někdo umí, tak paliatři. Navíc v Lipsku máme dokonce dvě nemocnice, které mají samostatné paliativní oddělení (= nejen konziliární službu).

Nenechte se zmást, toto je foceno první den kdy jsem šla na osmou, v 7:30 ještě bývala tma.
Organizačně bylo všechno easy, nejtěžší asi bylo přivyknout si v 7 za tmy a v zimě vyrážet na kole na jih města.

Pokud bych to oddělení měla popsat jedním slovem, tak by to byl KLID (řád obvykle taky, ale…nechme toho 😊). Nespěchalo se, netlačilo se na pacienty, veškeré úkony byly časově flexibilní a zrušitelné, odpoledne přicházela muzikoterapeutka a chodbami se linul klavír, jednou týdně se v pokojích měnily živé kytky, jedna milá Pflegekraft (= sestra, ale slovo pro muže i ženy) střídala druhou.

I z lékařské strany bylo vidět zaměření na jednotlivého individuálního pacienta a ne na jeho nemoc. Což znamená primárně snaha o kontrolu symptomů, společné hledání další cesty (domů? hospic?), optimalizace léků a jejich forem atd. Zmíněné komunikační schopnosti s tím jdou v závěsu, potkala jsem tam jen lidsky výborné doktory a doktorky a měla možnost být u spousty různých rozhovorů, některé smutné, některé veselé. Paliativa rozhodně není jen depresivní, koneckonců na tom, že většina z nás ke konci života dostanu nějakou nemoc a život není nekonečný, toho tolik smutného není (čímž nechci znevážit truchlení rodiny po milovaném člověku – ale i to patří k životu). Spíš se tu jen prostě mluví upřímně a člověk je konfrontován se zásadními věcmi, které jinak zůstávají pod povrchem (např. ta konečnost života, jeho naplněnost a smysl, rodinné vztahy, …). A právě poslední dvě umí být zdrojem smutných příběhů, samozřejmě tedy vedle pacientů, kteří si v životě vytáhli opravdu neférově špatný karty – nejmladší pacientce s pokročilým nádorem bylo 27 (!!!).

- konec textu z Instagramu -
Můj program na oddělení začínal v 7:45 na rentgenovém sezení celé interny, které jsem obvykle na půl prospala - poté se už v malém kruhu probrali aktuální pacienti na našem oddělení, jestli je pro ně dnes něco v plánu, jaký máme ohledně vývoje pocit a co by mohlo potenciálně být problém. Vyřešily se drobné úkoly typu vyměnit jehlu u portu (trvalý žilní přístup, kdy je pod kůží implantovaná kruhová destička, do které se zvenku píchne jehla, kterou se pak dají podávat léky/infuze. Jehla se mění jednou týdně a má to mnohem menší riziko infekce, než klasický centrální žilní katetr) - to jsem si asi dvakrát mohla zkusit i já, takže ani praktické úkony nechyběly.

O půl desáté pak byla opravdu velkorysá snídaně s celým personálem, rozpeklo se pečivo, nachystal se sýr, šunka, marmelády, ovoce a zelenina, navařilo se kafe a čaj - a zcela samozřejmě za dobrovolný příspěvek jsem se u tohoto švédského stolu směla nadlábnout i já.

Toto teda bylo extra od rodiny nějakého z bývalých pacientů.
Po snídani následoval nejdůležitější bod dne - vizita. Hlavním tématem byl, jak už stojí výše, management potíží aka léčba bolesti, nevolnosti, nechutenství, dušnosti. Když toto bylo stabilizováno, začalo se řešit, jaká foma péče pro pacienta/ku bude nejlepší, zda vrátit se domů či zažádat o místo v hospici. Třetí skupina byli ti v opravdu terminálním stádiu, případně pacienti, kde sice téma hospic viselo ve vzduchu, ale náš Oberarzt za dveřma říkal, že nejvíc by jim přál klidnou smrt u nás na oddělení místo trampot se stěhováním se a zvykáním si na nové prostředí. (spoiler: obvykle se jeho proroctví vyplnilo)

Po vizitě se pak vyřizovaly další úkoly, sepisovala dokumentace a sem tam přišel někdo nový, což znamenalo důkladnou anamnézu a spíše orientační fyzikální vyšetření - u toho jsem taky vždy mohla být a zapojit se.

Jednou týdně se také konalo sezení se všemi profesemi, které se na oddělení vyskytují, včetně muzikoterapeutky a kaplanky, kde se znovu prošli všichni aktuální pacienti a posdílely se informace.

Měla jsem z těch dvou týdnů opravdu dobrý pocit a s klidným srdcem bych tam svěřila do péče své příbuzné - bohužel ne vždy a všude ta péče probíhá optimálně, spousta pacientů k nám třeba i z fakultky nebo z domovů důchodců dorazila v dost špatném stavu, i co se hygieny týče. Další kapitolou pak je neupřímnost k pacientům ohledně vážnosti stavu ze strany doktorů-specialistů, kdy se pak chudáci pacienti na paliativním oddělení tvrdě sráží s realitou.

Především lidsky jsem se za dva týdny hodně naučila - např. jak může vypadat naplněný život, jak důležité jsou zdravé rodinné vztahy, že člověk v posledních dnech života po dlouhé nemoci opravdu vypadá jako smrt, jak těžké umí být, když někdo definitivně pochopí, že už to se zdravotním stavem půjde jen dolů, jak těžké pro okolí umí být, když to někdo chápat nemůže. Přístup některých pacientů a pacientek byl i docela obdivuhodný, myslím, že práce zde umí být docela velkou inspirací pro vlastní život.

Co se odborných znalostí týče, tak jsem si především uvědomila, kolik už jsem toho zapomněla z obecné interny - což zde nebyl až takový problém, ale do státnic mám co dělat.  Jinak člověk hodně přijde do kontaktu s opiáty a jejích chtěnými i vedlejšími účinky, obecně s opatrnými cizelováním různých dávkování tak, aby to pro pacienta bylo optimální.

Personálně bylo oddělení vedeno Oberarztem, pro kterého byla práce život, první přicházel, poslední odcházel, znal cca každýho, kdo má v okruhu 40 km s paliativou co do činění. Pak jeho kolegyní, která se starala o paliativní pacienty na běžných odděleních, s tou jsem měla kontakt v zásadě jen když měla ultrazvukovou ambulanci. Dále jedna atestovaná lékařka, jeden mladý lékař na rotaci z interny a další atestovaná anestezioložka na rotaci v rámci specializace Léčba bolesti. Obzvlášť oba poslední, ale vlastně všichni, ke mně byli velmi velmi vstřícní, za což jsem fakt vděčná.

Mým závěrem je, že paliativní péče je obor, ve kterém může mít člověk opravdu naplněnou potřebu smysluplné práce a obor, který jde k těm základním věcem, k jádru lidské bytosti. A že musíte umět komunikovat :) Až naberu trochu odborných i životních zkušeností, tak si to jako alternativu určitě umím představit, ostatně základní paliativní péče patří na každé interní oddělení a ke každému praktikovi.

Knižní tip na závěr: nakladatelství hospice Cesta domů vydalo knižní rozhovor bývalé ředitelky tohoto mobilního hospice Martiny Špinkové a jedné z jeho lékařek Ireny Závadové "Letecký motor ve dřezu". Baví se v knížce s velkou lehkostí o spoustě aspektů umírání, poslední etapy života, témat, které jejich pacienti řeší. Líbilo se moc!

https://www.cestadomu.cz/publikace/letecky-motor-ve-drezu