Zimní prázdniny 2023 - dobrovolná praxe 2 (psychiatrie Lipsko)

- část textu stojí v seškrtané podobě i u instagramového příspěvku, je označena italikou -

Maraton praxí navázal na paliativní oddělení dalším spíše netypickým oborem – psychiatrií. Upřímně, snad neexistuje oddělení, o kterém by kolovalo víc předsudků, a protože jsem i já nebyla schopná se od nich úplně odpoutat, řekla jsem si, že si udělám vlastní obrázek a využiju toho, že v rámci studia mám přístup třeba i na uzavřenou psychiatrii. Absolvovala jsem 2 týdny na oddělení akutní psychiatrie, které bylo z poloviny otevřené, z poloviny uzavřené.

Surprise surprise, je to nemocniční oddělení skoro jako každé jiné, žádné panoptikum se nekonalo, i se schizofrenními pacienty se dá vést rozhovor, psychiatři jsou normální a zábavní lidi. Občas mi bylo skoro až nepříjemný chodit po chodbě s vlajícím bílým pláštěm (a klíčema od všudypřítomných zamčených dveří v kapse), protože jsem měla pocit, že mě to staví do té tradiční role „my“ vs. „oni“. Pacienti samozřejmě měli příznaky svých nemocí, ale jednak mají své běžné životy a rodiny mimo kliniku, jednak často fakt neměli štěstí na výchozí životní podmínky a já vůbec netuším, jak by se vedlo mě, kdybych privilegium narodit se líp neměla. Nemluvě o tom, že je člověk u spousty rozhovorů chtě nechtě konfrontován s vlastními problémovými vzorci chování (např. chronické odsouvání věcí včetně ukládání se ke spánku).

Specifika a rozdíly oproti somatickým oborům tam jsou – už jen v denním režimu pacientů, pestrosti terapií od léků, přes individuální psychoterapie, skupinové psychoterapie, hudby, ergoterapie, sportu, … Vizita se konala jen dvakrát týdně, ve zbytku byly tyto aktivity. Obecně pevný režim je hodně důležitý terapeutický prostředek (poznamenejte si na pozdějc :). Zajímavá je i dynamika ve skupině pacientů, kteří se na oddělení zrovna potkají – hodně terapií mají spolu, potkávají se při jídlech a na pokojích, jednou týdně byl sněm, kde se rozdělují služby „mluvčí pacientů“, „květiny“, „umytí stolů po jídle, „úklid kuřárny“, probírají se stížnosti a plánuje se společné páteční odpoledne. Předávají si mezi sebou zkušenosti z života s nemocí a součástí terapie může být i úkol „každý den zavést small talk alespoň se 3 lidma“.

K psychiatrii neodmyslitelně patří i sociální tematika, nezaměstnanost, ztráta bydlení, problémy, do kterých se pacienti kvůli své nemoci dostali (nebo naopak), rodičovství, migrační pozadí, měli jsme několik transgender/nebinárních pacientů a pacientek, výjimečně i agresivní lidi či jedince v trestním řízení. 

I personál byl pestrý, co se vzhledu, sexuální orientace či genderové identity Přišlo mi super, že je to tu v rámci jinak sešněrované a white-old-men konzervativní medicíny takový ostrov pozitivní deviace.

 Na památku 2 nejzajímavější pacienti/pacientky:

1. V rámci každotýdenních seminářů pro celou kliniku jsme se měli příležitost setkat s paní, která se před několika týdny probudila na parkovišti s menší ránou na hlavě. Nepamatovala si, co tam dělá a po menším chaosu na pohotovosti (např. protože udala svoje příjmení za svobodna) se ukázalo, že toto "nepamatování si" se vztahuje na 10+ předešlých let jejího života. Za těchto 10+ let toho samozřejmě stihla dost odžít, třeba založit rodinu, změnit profesi i okruh přátel...což bylo vše pryč, včera byla studentkou a najednou jí všichni tvrdí, že je rok 2023, toto je prosím váš manžel, máte x dětí. Vaše matka vypadá najednou jako babička.

Jako myslela jsem si, že tohle se děje jen ve filmech, ačkoliv vím, že amnézie je reálná věc. Po psychiatrické stránce se jí nedá příliš pomoct, jen podpořit při zpracování nastalé situace a rozhodnutích, která musí udělat. Paní odpovídala lékařům na otázky dobré tři čtvrtě hodiny a byla sympatická a často i obdivuhodně sarkastická, zároveň ale upřímně říkala, že se cítí ztraceně a bezradně.

Pro mě jeden z nejzvláštnějších zážitků v životě a zároveň noční můra a mráz v zádech.

2. Mladý muž, který k nám na oddělení přišel řešit svou depresi a sebevražedné myšlenky, to není nic tak speciálního, takových lidí na psychiatrii potkáte za den pět. Pro mě ale byl naprosto jedinečný rozhovor v rámci anamnézy o jeho dosavadním životním příběhu - prošel totiž dvěma odvykacími léčbami od tvrdých drog, teď už je jednotky let čistej, rekvalifikuje se, jí vegan jídlo...bylo to neskutečný. Na moji prosbu, jestli bych se ho na pár věcí z jeho života mohla zeptat, následoval snad hodinový rozhovor, pacient se angažuje v protidrogové edukaci mládeže, takže byl zvyklý svůj příběh vyprávět. Mělo to všechno, od naprosto patologického prostředí kde vyrůstal přes divoké dospívání až po kriminalitu. Normálně natvrdo řekl, že byl zlej, nebezpečnej, bavil ho adrenalin. Myslím, že kdybych ho potkala pět let zpátky, tak nikdy nebudu věřit, že tenhle člověk bude mít někdy "normální" život a takovou schopnost sebereflexe. Samozřejmě určité následky si ponese navždy a i hospitalizace u nás nebyla náhodná - ale pro mě to bylo obrovská lekce toho, jak moc se život a chování lidí může změnit, v tomto případě k lepšímu, a že naděje je (jakkoliv se něco takového podaří maličkatému procentu závislých lidí).

Nejvíc mě zajímalo to, jak se z toho kolotoče dokázal dostat, co se v něm změnilo, že šel na odvykačku, "proč to zrovna u něj klaplo". Odpověď nebyla nijak dramatická, nechtěl umřít ve 30 a věřil, že má na to, udělat ze svýho života něco víc, než to, co viděl u svých kamarádů a známých. 

Moje úkoly na oddělení nebyly nijak velkolepé, ráno jsem občas odebrala nějako krev, pak se četly deníkové zápisy pacientů (těch, kteří se obtěžovali něco napsat), na sezení se sestrami se probrali nově příchozí a pak už to byl freestyle dle aktuálního rozvrhu, terapií ap. U příjmů jsem dělávala fyzikální vyšetření, to psychiatry stejně nebaví, obvykle pacientům nic není a já jsem si ho ráda procvičila. K psychiatrii patří i neuro věci, takže jsem vyklepávala reflexy jako o život. Občas jsem pak udělala nějaký menší úkolek, sestavila s pacientkou týdenní plán vycházek ven, které představovaly konfrontaci s úzkostmi, doptala se na nějaké drobnosti atd. Jinak jsem ocáskovala druhým a ve volném čase pročítala složky pacientů, obzvláště všechny ty zvláštní slovní obraty, co přijdou do psychopatologického nálezu.

Musím říct, že jsem si občas nebyla jistá, jestli na základě těch drobných každodenních rozhovorů nejsem tak trochu odhadovaná i já, fakt by mě zajímalo, co si doktoři mysleli o mě. Já bych totiž asi po roce práce zde patologické vzorce v chování a vystupování druhých hledala a porovnávala se svými zkušenostmi celkem určitě. Tak kdo ví - každopádně zkušenost velká, nesmělost vůči psychiatrickým pacientům a psychickým problémům o něco menší. 

Praxe rozhodně nelituji a jsem moc vděčná doktorce, která mě dostala na krk, za to, jak se o mě starala. Ztratila jsem z velké části strach z komunikace s psychicky nemocnými lidmi a trochu si utřídila jednotlivé diagnózy – i když budu upřímná, po dvou týdnech jsem si od psychických problémů druhých a i od té všudypřítomné vůně linoucí se z kuřárny ráda odpočinula a zaobírat se psychickým trápením trvale by na mě asi bylo moc. Na druhou stranu nikde nepotkáte tak zajímavé pacienty a jejich životní příběhy, jako právě tu.

Týden doma a na dovolené přede mnou, už to bylo potřeba.

Zimní prázdniny 2023 - dobrovolná praxe 1 (paliativní péče Lipsko)

Poslední prázdniny a poslední možnost udělat si krátké výlety do nejrůznějších oborů, než přijde Praktisches Jahr a po něm práce - zde zážitky z prvního z nich:

- text, který stojí i v příspěvku na Instagramu -

Někdy v prosinci jsem si řekla, že na jednu poslední (sice velkou, ale což) zkoušku přece nepotřebuji 2 týdny volna a že by se tam snad vešel ještě nějaký další obor, do kterého bych formou tzv. famulatury (prázdninová celodenní praxe) mohla nakouknout. Oborů, co bych si ještě chtěla zažít, mám celý seznam, ale rozhodla jsem se pro paliativní medicínu. Ani tak ne kvůli nějakým odborným znalostem, jako spíš kvůli mezilidským a komunikačním kompetencím – protože jestli tohle někdo umí, tak paliatři. Navíc v Lipsku máme dokonce dvě nemocnice, které mají samostatné paliativní oddělení (= nejen konziliární službu).

Nenechte se zmást, toto je foceno první den kdy jsem šla na osmou, v 7:30 ještě bývala tma.

Organizačně bylo všechno easy, nejtěžší asi bylo přivyknout si v 7 za tmy a v zimě vyrážet na kole na jih města.

Pokud bych to oddělení měla popsat jedním slovem, tak by to byl KLID (řád obvykle taky, ale…nechme toho 😊). Nespěchalo se, netlačilo se na pacienty, veškeré úkony byly časově flexibilní a zrušitelné, odpoledne přicházela muzikoterapeutka a chodbami se linul klavír, jednou týdně se v pokojích měnily živé kytky, jedna milá Pflegekraft (= sestra, ale slovo pro muže i ženy) střídala druhou.

I z lékařské strany bylo vidět zaměření na jednotlivého individuálního pacienta a ne na jeho nemoc. Což znamená primárně snaha o kontrolu symptomů, společné hledání další cesty (domů? hospic?), optimalizace léků a jejich forem atd. Zmíněné komunikační schopnosti s tím jdou v závěsu, potkala jsem tam jen lidsky výborné doktory a doktorky a měla možnost být u spousty různých rozhovorů, některé smutné, některé veselé. Paliativa rozhodně není jen depresivní, koneckonců na tom, že většina z nás ke konci života dostanu nějakou nemoc a život není nekonečný, toho tolik smutného není (čímž nechci znevážit truchlení rodiny po milovaném člověku – ale i to patří k životu). Spíš se tu jen prostě mluví upřímně a člověk je konfrontován se zásadními věcmi, které jinak zůstávají pod povrchem (např. ta konečnost života, jeho naplněnost a smysl, rodinné vztahy, …). A právě poslední dvě umí být zdrojem smutných příběhů, samozřejmě tedy vedle pacientů, kteří si v životě vytáhli opravdu neférově špatný karty – nejmladší pacientce s pokročilým nádorem bylo 27 (!!!).

- konec textu z Instagramu -

Můj program na oddělení začínal v 7:45 na rentgenovém sezení celé interny, které jsem obvykle na půl prospala - poté se už v malém kruhu probrali aktuální pacienti na našem oddělení, jestli je pro ně dnes něco v plánu, jaký máme ohledně vývoje pocit a co by mohlo potenciálně být problém. Vyřešily se drobné úkoly typu vyměnit jehlu u portu (trvalý žilní přístup, kdy je pod kůží implantovaná kruhová destička, do které se zvenku píchne jehla, kterou se pak dají podávat léky/infuze. Jehla se mění jednou týdně a má to mnohem menší riziko infekce, než klasický centrální žilní katetr) - to jsem si asi dvakrát mohla zkusit i já, takže ani praktické úkony nechyběly.

O půl desáté pak byla opravdu velkorysá snídaně s celým personálem, rozpeklo se pečivo, nachystal se sýr, šunka, marmelády, ovoce a zelenina, navařilo se kafe a čaj - a zcela samozřejmě za dobrovolný příspěvek jsem se u tohoto švédského stolu směla nadlábnout i já.

Toto teda bylo extra od rodiny nějakého z bývalých pacientů.

Po snídani následoval nejdůležitější bod dne - vizita. Hlavním tématem byl, jak už stojí výše, management potíží aka léčba bolesti, nevolnosti, nechutenství, dušnosti. Když toto bylo stabilizováno, začalo se řešit, jaká foma péče pro pacienta/ku bude nejlepší, zda vrátit se domů či zažádat o místo v hospici. Třetí skupina byli ti v opravdu terminálním stádiu, případně pacienti, kde sice téma hospic viselo ve vzduchu, ale náš Oberarzt za dveřma říkal, že nejvíc by jim přál klidnou smrt u nás na oddělení místo trampot se stěhováním se a zvykáním si na nové prostředí. (spoiler: obvykle se jeho proroctví vyplnilo)

Po vizitě se pak vyřizovaly další úkoly, sepisovala dokumentace a sem tam přišel někdo nový, což znamenalo důkladnou anamnézu a spíše orientační fyzikální vyšetření - u toho jsem taky vždy mohla být a zapojit se.

Jednou týdně se také konalo sezení se všemi profesemi, které se na oddělení vyskytují, včetně muzikoterapeutky a kaplanky, kde se znovu prošli všichni aktuální pacienti a posdílely se informace.

Měla jsem z těch dvou týdnů opravdu dobrý pocit a s klidným srdcem bych tam svěřila do péče své příbuzné - bohužel ne vždy a všude ta péče probíhá optimálně, spousta pacientů k nám třeba i z fakultky nebo z domovů důchodců dorazila v dost špatném stavu, i co se hygieny týče. Další kapitolou pak je neupřímnost k pacientům ohledně vážnosti stavu ze strany doktorů-specialistů, kdy se pak chudáci pacienti na paliativním oddělení tvrdě sráží s realitou.

Především lidsky jsem se za dva týdny hodně naučila - např. jak může vypadat naplněný život, jak důležité jsou zdravé rodinné vztahy, že člověk v posledních dnech života po dlouhé nemoci opravdu vypadá jako smrt, jak těžké umí být, když někdo definitivně pochopí, že už to se zdravotním stavem půjde jen dolů, jak těžké pro okolí umí být, když to někdo chápat nemůže. Přístup některých pacientů a pacientek byl i docela obdivuhodný, myslím, že práce zde umí být docela velkou inspirací pro vlastní život.

Co se odborných znalostí týče, tak jsem si především uvědomila, kolik už jsem toho zapomněla z obecné interny - což zde nebyl až takový problém, ale do státnic mám co dělat.  Jinak člověk hodně přijde do kontaktu s opiáty a jejích chtěnými i vedlejšími účinky, obecně s opatrnými cizelováním různých dávkování tak, aby to pro pacienta bylo optimální.

Personálně bylo oddělení vedeno Oberarztem, pro kterého byla práce život, první přicházel, poslední odcházel, znal cca každýho, kdo má v okruhu 40 km s paliativou co do činění. Pak jeho kolegyní, která se starala o paliativní pacienty na běžných odděleních, s tou jsem měla kontakt v zásadě jen když měla ultrazvukovou ambulanci. Dále jedna atestovaná lékařka, jeden mladý lékař na rotaci z interny a další atestovaná anestezioložka na rotaci v rámci specializace Léčba bolesti. Obzvlášť oba poslední, ale vlastně všichni, ke mně byli velmi velmi vstřícní, za což jsem fakt vděčná.

Mým závěrem je, že paliativní péče je obor, ve kterém může mít člověk opravdu naplněnou potřebu smysluplné práce a obor, který jde k těm základním věcem, k jádru lidské bytosti. A že musíte umět komunikovat :) Až naberu trochu odborných i životních zkušeností, tak si to jako alternativu určitě umím představit, ostatně základní paliativní péče patří na každé interní oddělení a ke každému praktikovi.

Knižní tip na závěr: nakladatelství hospice Cesta domů vydalo knižní rozhovor bývalé ředitelky tohoto mobilního hospice Martiny Špinkové a jedné z jeho lékařek Ireny Závadové "Letecký motor ve dřezu". Baví se v knížce s velkou lehkostí o spoustě aspektů umírání, poslední etapy života, témat, které jejich pacienti řeší. Líbilo se moc!

https://www.cestadomu.cz/publikace/letecky-motor-ve-drezu

Páťák - zimní semestr

Zimní semestr v páťáku je ve srovnání s ostatními klinickými semestry poměrně mírumilovný, především díky 4 týdenním lednovém oknu na volitelné předměty. I chirurgická paralelka, do které jsem patřila, je v páťáku trochu pohodovější, než ta interní, některé zkoušky jsem měla odbyté už z roku v laboratoři - no bylo to příjemné!

Moc ráda jsem se po roce do klinické výuky zase vrátila, denní režim mi prospěl, ačkoliv to občas znamená vstávat pekelně brzo. Navíc jsem taky naposledy chodila do školy se dvěma svými dobrými kamarádkami, se kterými to byla velká zábava, navzájem jsme se hlídaly, ať někde nezapomenem přijít, smály se u oběda a stěžovaly si na učení. Budou mi chybět - po pátém ročníku už se kruhová výuka rozpouští a medici jsou po jednom vysílání do PJ - Praktisches Jahr, stážového šesťáku.

Základní údaje:

Výukových týdnů: 15 (z toho 2 volný a 4 vyhrazený na volitelný předmět)

Doba trvání: 17. 10. 2022 - 3. 2. 2023

Počet zkoušek: 9 (z toho 4 jsem si odbyla v rámci roku v laboratoři)

Paralelka: Chirurgická (OP II)

Dopolední stáže:

HNO aneb ORL - Týden 1 - 2

Do semestru jsme vstoupili poměrně příjemně dvěma týdny na ORL. Do té zkratky se obzvláště ve fakultce schová opravdu široká škála činností, od vyšetření sluchu, rovnováhy, hlasu, klasické infekční ORL s záněty ucha a různých částí krku, onkologie a následná péče nebo super jemné operace v uchu nebo na hlasivkách.

Měli jsme celkem 7 stáží, 3 z toho byla různá funkční vyšetření (sluch, rovnováha a hlas), pak foniatrická ambulance u samotného pana profesora, jednou běžná ambulance, dobrovolné koukání na sálech a jedna vizita na oddělení. Přednášku k ORL máme až v letním semestru, na druhou stranu když si člověk trochu pamatuje anatomii hlavy (hlavně hrtan, hltan a nervy), tak většina patologií není nijak složitých. Líbilo se mi, že si s výukou docela dávali záležet a bylo to opravdu pestré, ačkoliv jako obor mě to úplně neoslovilo - jednak jsou všechny ty nosy a uši a hrdla občas trochu nehezký (zvlášť zevnitř) a lidi vám při vyšetření kašlou a dáví se a jednak minimálně tady panuje celkem konkurence, co se získání místa týče.

Ortopedie - Týden 3 - 4

S ortopedií jsme měli trochu smůlu na zodpovědné lékaře, takže mi ty dva týdny celkem stačily... V prvním týdnu jsme měli tři kurzy - začali jsme na sálech, kde naše šestičlenná skupinka byla rozdělena dál na dvojice a rozmístěna do různých operačních sálů. Po sem dobrý, ale já s kamarádkou jsme se ocitly na sále, kde ještě ani nebyl pacient a asi po dvaceti minutách přišla jakási jiná lékařka - ortopedka, zeptala se nás, jestli jsme studentky a po kladné odpovědi nám řekla, že tady se ale ještě tak 40 minut nic zajímavého dít nebude :/ Naštěstí byla natolik soucitná, že nám našla jiný sál (ten, kde už byli ostatní naši spolužáci), kde jsme mohli u samotného pana primáře koukat, jak v závodním tempu vyměňuje kyčel. Zvládal se u toho věnovat i nám, vyptávat se nás na nějaké záludné otázky, kvůli čemuž svůj osobní rekord v délce operace neprolomil, nicméně na konci řekl něco jako "52 minut? to je na to, že se studenty, celkem dobrý..." :D Trochu nám toho povyprávěl i po výkonu, k fungování chirurgických oborů, financím a tak, to bylo zajmavý - z celé operace jsme toho zase tolik nepochytili, nebyli jsme sterilní u stolu. Tím byl čas na sálech pro ortopedii naplněn, víckrát jsme tam nebyli - ale vlastně nevím, jestli mi to vadí, přecejen je to ze studentské strany dost o stání a nudění se.

Druhý kurz byla dětská ortopedie, to bylo skvělé, trochu teorie k nejčastějším nemocím, spousta rentgenů a pak dva malí pacienti. Na ambulanci jsme pár pacientů viděli taky, ale dostala nás na hrb mladá neatestovaná doktorka, která sama říkala "vlastně tady na ambulanci nemám co dělat, protože sama nesmím nic většího rozhodovat, a tak obecně nemám moc ahnung - tak se omlouvám, že to pro vás asi nebude moc přínosný".

Druhý týden byl ve znamení 90 minutových seminářů od 7 do 8:30 (peklo jen ten čas...) První - deformity chodidla - jsem propásla, protože jsem přišla asi o 3 minuty později a už jsem tu skupinu nikdy nenašla :/, páteř byla zajímavá, artróza a nádory spíš špatný, protože nemotivovanej učitel překlikávající prezentaci plnou textu, kloubní infekce naopak super, byly jsme tam s kamarádkou jen dvě a dostaly interaktivní teaching stylu "přijde pacient s oteklým kolenem - co uděláš? ... a pak? ... a jakou laboratoř? ..." To byla fajn tečka, celkově ale stáž průměrná.

Odpolední semináře byly dva, oba o fyzioterapii. Hlavně ten dětský byl zábavný, třičtvrtě hodiny jsme se "sportovním terapeutem" hráli všemožné pohybové hry, balancovali, pinkali míčky, mečovali se ap. Jedna moje spolužačka po tomto kurzu prohlásila, že si asi spletla povolání...

Z ortopedii v tomto semestru píšeme i zkoušku, o tom o kus níže...

Dětská a ústní/čelistní/obličejová chirurgie - Týden 5

Už tak krátké bloky nám ještě o jeden den zkrátil státní svátek, stáž to tedy byla opravdu spíše symbolická. Začali jsme dvěma dny na dětské chíře - zde jsme mi fakt nesedl lektor, kterého jsme měli bohužel oba dny (ne, že by byl zlý, ale tak nějak chaotický, furt jsme chodili z místa na místo a celé to nemělo žádný koncept, což já nemám ráda). Proto si ani moc nepamatuji obsah, vím, že jsme se dívali na vyšetření kontrastní látkou po operaci atrézie jícnu, viděli miminko s Pes equinovarus (sorry, v němčině pro to mají vlastní nelatinský slovo) a mohli udělat anamnézu u holčičky po operaci krční cysty.

O to lepší byla stáž u polozubařů na obličejové chirurgii (oni teda nejsou polozubaři, musí vystudovat jak všeobecné, tak kompletní zubní lékařství :o). První den jsme doprovázeli vizitu a viděli široké spektrum pacientů, např. s nádory v oblasti krku a hlavy, úrazů, zlomenin, po ortodontické operaci čelisti. Té jsme se konkrétně věnovali i druhý den, je to docela řezničina, což mě samotnou odrazuje od toho, srovnání čelistí podstoupit, ačkoliv bych na to měla indikaci. (Taky je to trochu složitý s pojišťovnou, když žiju v zahraničí, ale pojištěná jsem doma... :D)

Přednášky a zkouška rovněž v tomto semestru, čtěte dál.

Kardiochirurgie - Týden 6

Zde mám takové smíšené pocity...výuka z chirurgických oborů sice asi nejlepší - na druhou stranu jsme museli dojíždět až do Herzzentra na kraji města, a to zrovna v týdnu, kdy uhodila pořádná zima :D Celkem tři 90 minutové semináře s návštěvou pacientů (bypassy, přístroje na podporu srdeční činnosti, výměna chlopní), jeden den na sálech a jedna závěrečná ústní zkouštička (kvůli které jsme se tam museli lopotit i v pátek...).

Herzzentrum je mimochodem taková trochu absurdní nemocnice z devadesátek, všude tam mají spoustu pokojovek (to by nebylo špatný) a zelený koberce (i v pokojích pacientů!!!). Soustředí se tam veškeré kardio- obory a jsou v tom asi i fakt dobří - ale zároveň to patří pod obr-řetězec Helios, což s sebou nese obvyklé těžkosti typu šetření na všem, obzvlášť na počtu personálu, odírání neatestovaných lékařů, velkou fluktuaci ap.

Měli jsme fakt štěstí na den na sálech, byli jsme u šéfa na thorakoskopické refixaci mitrální chlopně a protože to bylo přes video, mohli jsme všechno super vidět real-time na obrazovce. Navíc se nám primář (původem Kanaďan) hodně věnoval, vyptával, zkoušel, vysvětloval, dostali jsme input i od anesteziologa, což bylo fajn, protože kardioanestezie je svět sám pro sebe.

I k kardiochirurgie jsme tento semestr slyšeli pár přednášek, jen až po této stáži :D

Volníčko - Týden 7+8

To jsme si samozřejmě na začátku prosince nechali líbit, blížila se zkouška z neurologie a pro mě osobně i lipský kurz první pomoci, takže bych to bez volna asi ani nezvládla. Po neurologii jsem se ještě otočila na zbytek týdne v Brně :)

Soudní lékařství - Týden 9

Na Lipsko před Vánoci uhodil mráz a my, atmosféře odpovídajícně, jsme se na týden uchýlili do budovy soudního lékařství. Tato stáž pochopitelně neměla příliš mnoho kontaktu s pacienty, v zásadě jsme většinu času seděli v seminární místnosti a poslouchali o něco konkrétnější povídání o různých soudních tématech, než bylo to, co se vykládá v přednáškách pro celý ročník. Viděli jsme hodně fotek, bavili se o ostrých, tupých i střelných poraněních, počítali praktické věci z toxikologie, zkoušeli si různé testy na posouzení míry opilosti, slyšeli něco k forenzní molekulární genetice, forenzní entomologii (aneb jak hmyz napomáhá objasnění okolností a času úmrtí) i vyšetřování lékařských pochybení.

Jedním z hlavních cílů stáže také bylo, abychom všichni byli schopní správně provést prohlédku zemřelého a vyplnit tzv. "Totenschein", česky to bude asi úmrtní list. To z principu smí a musí provést každý vystudovaný lékař, je to tedy relevantní. V šesti lidech jsme se za tímto účelem dostavili do márnice a pod vedením lektora prohlídku od hlavy k patě provedli, není to nic, v čem by se člověk vyžíval, ale ani to není zase tak hrozné (ani složité).

Soudní umí být spoustu věcí i hodně zajímavé, jsem ráda za možnost do jejich práce na chvíli nahlédnout. Zkoušku už jsem si naštěstí napsala cca před rokem.

Oční - Týden 10

Oční trvá taky týden a letos to vyšlo zrovna tak, že jsme dva kurzy měli před Vánoci a dva po nich. V naší skupince 6 lidí byli zrovna náhodou dva, kteří by oční po škole rádi dělali - vzhledem k tomu, že přednáška z tohoto předmětu běží až v létě, byli celkem záchranou, když se nás někdo snažil na něco ptát, případně jsme měli za úkol sebrat anamnézu u dvou pacientek.

Bez toho teoretického základu ta stáž byla taková polovičatá, zrovna oční se v jiných předmětech moc nevyskytuje a používá i hodně vlastní terminologie, takže jsem často jen tak zhruba tušila, o čem je řeč.

První kurz byl vystavěn celkem zajímavě, řekli jsme si základy vyšetření pomocí štěrbinové lampy a pak směli vyzpovídat a vyšetřit zmíněné dvě pacientky. Ve zbylých kurzech už jsme žádné pacienty nepotkali, jednou se probíraly nejčastější operace, jednou všemožná technická vyšetření typu fotka sítnice ap., jednou léčba vad okulomotorického aparátu (šilhání) + dětské oční.

Nebylo to úplně špatné, ale ani mě to vyloženě nechytlo, 3 ze 4 vyučujících mi přišli lidsky trochu podivní (kamarádka, která ve fakultce byla na praxi, přísahala, že tam jsou i normální lidi, že zjevně výuku podstrkují zrovna těm exotům), navíc nám ti mladší dva z nich potvrdili, že je to obor hodně konkurenční, dostat se k operativě je prakticky nemožné - což očičkám na sympatii taky nepřidá.

Pro dvě mé kamarádky, se kterýma to ve skupince táhnu už přes 3 roky, bylo oční i poslední klinická stáž před druhými státnicemi a vstupu do tzv. PJ - Praktisches Jahr, což bylo třeba nehledě na dopolední čas řádně oslavit :)

Odpolední přednášky + zkoušky:

Po roce zkoušek převážně online a roce v laboratoři se nám opět vrátily klasické prezenční zkoušky - všechny ve starém známém formátu 5 možností - jedna správná odpověď, jen tentokrát bez svatosvatého slibu, že doma u počítače nebudu nic googlit, museli jsme zpět do přednáškovek.

I to se dá zvládnout, jednotlivé zkoušky nebývají zase tak přehnaně těžké - ovšem v klinice je toho v každém semestru nasekáno opravdu hodně, ostatně všechny obory musíme stihnout projít v zásadě v průběhu čtvrťáku a páťáku + ještě se k tomu přidá pár zkoušek z tzv. průřezových oblastí typu "veřejné zdravotnictví" či "klinická farmakologie".

Dalším klackem pod nohama byl neveřejně veřejný pokyn studijního jednotlivým klinikám, že mají do testů vymyslet nové otázky, což vedlo k tomu, že zkoušky dlouhodobě pohodové a v protokolech z minulých let rok co rok stejné, se pro mnohé staly nepříjemným překvapením. O to raději jsem byla, že už mám leccos napsané z období v laboratoři a až na malý kiks u ortopedie jsem semestrem prošla celkem bez většího stresu a problémů. V seznamu pro forma uvádím i tyto už hotové předměty, abyste si mohli udělat představu, kolik toho je.

Z odpoledních přednášek jsem prezenčně byla jen na obličejové chirurgii, části kardiochirurgie a pár přednáškách z dětské chirurgie, ke všem zkouškám kromě neurologie jsem si ale poslechla záznamy přednášek nahrané na náš intranet, pozitivní to pozůstatek z doby covidové (ačkoliv někteří docenti odmítají dodávat i prezentace, nebo nahrají jen zvuk...).

Pracovní lékařství (7 hodin) - PSÁNO V MEZIROČNÍKU

Minizkouštička, ze které si prakticky nic nepamatuju, jen že monitor má být ve výši očí a zaměstnání lékaře rozhodně není zdravé.

Veřejné zdravotnictví (20 hodin) - 4. listopadu

Aneb základy ekonomie pro nás, lidi, pro který zní sousloví jako "elasticita poptávky" naprosto cize. Vysvětlovalo se, kde se ve zdravotnictví vlastně berou peníze, jak jsou přerozdělovány, systém veřejného a soukromého zdravotního pojištění, kontrola kvality, 4 přednášky o evaluaci toho, jestli se nová terapie vyplatí, či ne. Zdravotní systém v USA a v Británii. A něco o vzniku ceny léků a o posudcích.

Co si budem, alespoň některé informace z tohoto předmětu možná budou jedny z nejužitečnějších, na které člověk při studiu narazil. Akorát já teda ještě nevím, v kterým tom systému vlastně budu pracovat.

Zkouška nebyla úplně triviální, ono jenom rozluštit všechna ta podivná neznámá slova je pro mě trochu oříšek - ale slušný mix starých a nových otázek snad vystačí na pohodlný polštář bodů. Trochu mě zamrzelo, že mi zkouška zabránila odjet dom na sraz 5 let po maturitě :/

Neurologie (26 hodin) - 6. prosince

Neurologie pro mě byla jedinou další zkouškou před Vánoci a v Lipsku je známá jako jedna z těch nejtěžších - věnovala jsem přípravě tedy docela dost času. Pro změnu jsem se rozhodla přednášky neposlouchat, jen si prolistovat slidy, a daná témata přečíst radši v učebnici, kde si nad nimi budu moct v klidu přemýšlet a nebude se mi stále střídat přednášející. Zrovna v neurologii je totiž pochopení důležitý, vše souvisí se vším, hodně se toho dá odvodit. Nakonec by to asi bylo jedno, přednášky prý byly taky kvalitní. Témata byla např.: mozková mrtvice, Parkinsonova nemoc, infekce, svalová onemocnění a nemoci nervosvalové ploténky, epilepsie, periferní nervové poruchy, demence, ALS a mnoho dalšího.

Učilo se mi to vlastně docela dobře, konečně jsem si udělala trochu představu o spoustě nemocí, které jsem dosud znala jen mlhavě po jméně. Dost se zde samozřejmě hodí znalosti neuroanatomie a neurofyziologie ještě z prekliniky (ahoj otázko "který nerv je poškozen při scapula alata?"), které byly v mém případě už dosti vybledlé, ale co už.

Zkouška byla dle očekávání docela záludná, všichni si ji ale asi budou pamatovat především proto, že neurologové jaksi zvládli s testy přijít o hodinu později, než v čas, který vyvěsili na prakticky všechny informační kanály. Někdo si toho prostě nevšiml a nechal tedy cca 300 lidí nastoupit do prázdné přednáškovky. Fakt super, když například musíte vyzvednout dítě ze školky...

Psychosomatika (27 hodin) - PSÁNO V MEZIROČNÍKU

Psáno minulý rok, tehdy bylo skoro až směšně jednoduché (zkopírované z předloňska + online), letos jedna z těch zkoušek, kde zničehonic vymysleli nové a těžké testy a spoustu lidí tím poslali do druhého pokusu.

Klinická farmakologie II (31 hodin) - 4. ledna

Mít na medicíně klidné Vánoce bez učení se moc nenosí, taková zkouška hned první den po svátcích tu není žádný problém. K tomu to ještě letos byla zrovna klinická farmakologie, předmět, který se můžete učit jak chcete a stejně nebudete vědět vše.

Látka už nebyla zaměřena na konkrétní léčiva, jako spíše na skupiny léků a aktuální doporučení pro různé nemoci - od srážení krve přes spoustu antiinfektiv, všemožná antidiabetika až po biologickou léčbu. Třetina slidů byly výsledky jakýchsi studií, no neučilo se to moc dobře a ani zkouška nebyla moc jednoduchá, jsem ráda, že to mám do státnic z krku.

Ortopedie (27 hodin) - 10. ledna

Tenhle předmět jsem pro klinickou farmakologii a lehké otázky v předešlých letech a možná taky proto, že učit se tak manuální předmět, jako je ortopedie, teoreticky, v učení trochu zanedbala - na mou obranu je ale třeba říct, že a) úroveň obtížnosti se letos tak o 5 levelů zvedla a za b) asi třetina otázek mířila na věci, které se v přednáškách vůbec neobjevily. K čemu pak takové přednášky a zkoušky jsou, nevím.

Jinak to obsahově bylo mnohem míň nahuštěné, než třeba farmakologie, nebo neurologie - zkrátka udělat rentgen a CT, křivé narovnat, na infekci pořádná antibiotika, bolesti zad pokud možno řešit konzervativně. Docela mě bavily přednášky k dětské ortopedii, to bylo něco nového a zajímavého.

Opakovat jsem zkoušku naštěstí těsně nemusela, tak dobrý.

Soudní lékařství (28 hodin) - PSÁNO V MEZIROČNÍKU

Za to, že mám toto z krku, jsem byla obzvlášť ráda, už jen proto, že soudní s ničím jiným moc nesouvisí, je tam spousta nových pojmů a různých číselných hodnot, které je třeba se zpaměti naučit. Plus tu rádi vymýšlejí testy pořádně záludné, což se údajně potvrdilo i tento rok.

V soudním jsem se taky naučila spoustu užitečných nových německých slovíček (například rozdíl mezi uškrtit, urdousit, oběsit).

Psychiatrie (27 hodin) - PSÁNO V MEZIROČNÍKU

Psychiatrie je pro změnu obvykle zkouška příjemná a přednášky jsou kvalitní a přínosné - minulý rok byl skoro v každé součástí i rozhovor na kameru s pacientem s danou diagnózou a dívala jsem se na ně skoro jako na oblíbený vzdělávací seriál, než jako na nějaké nutné zlo. Dozvěděla jsem se tam spoustu nového, protože do té doby jsem o psychiatrii nevěděla nic moc - obzvlášť o nemocech jako schizofrenie, hraniční porucha osobnosti, jiné poruchy osobnosti, nutkavé poruchy, ADHD, dětské psychiatrii a koneckonců i o té depresi.

Chirurgie II (Ústní/čelistní/obličejová + kardiochir. + neurochir. + dětská chirurgie) (celkem 38 hodin, v pořadí 10 + 10 + 9 + 9)

Aneb směs nepříliš souvisejících chirurgických oborů, což ale nebylo tak špatné, aspoň z každé části vybrali jen to nejdůležitější.

Přednášky z ústní/čelistní/obličejové chíry (v Německu se tomu říká MKG, já tomu taky budu v dalším textu říkat MKG, protože je to tak jednodušší) a z kardia proběhly hned na začátku semestru, MKG jsem i odchodila, jelikož odmítali nahrát materiály online. Zbytek pak už v online režimu, nejlepší bylo rozhodně dětské se všemi svými zauzlenými střevy.

Zkouška mi zbyla na konci semestru jediná, učila jsem se sice paralelně k praxi na paliatvním oddělení, ale i tak jsem to napsala nad očekávání dobře.

Volitelný předmět II

Klinická etika

První volitelný předmět byla plastická chirurgie v září - článek zde, nicméně standardně se klinické volitelné předměty v Lipsku absolvují na konci zimního semestru páťáku a já jsem si tuto příležitost dozvědět se něco nového jako správný šprt samozřejmě nemohla nechat ujít. Takže jsem se přihlásila na další (však Doktorarbeit už se někdy napíše...) - tentokrát los padl na klinickou etiku.

Kurz trval týden a byl zaměřený na opravdu klinické praktické věci - obvykle jsme rozebírali reálné případy a ve skupině šesti lidí diskutovali pro a proti různých možných řešení a snažili se na to použít nějaké obecnější etické postupy. Tím vším nás prováděl lektor-anesteziolog, který to řídil naprosto profesionálně, dodával drobné bloky základních faktů a teorie, směroval diskuzi, protiargumentoval. Vše ale v naprosto příjemné a zábavné atmosféře, jak už to tak s anesteziology bývá.

K probíraným tématům patří např. rozdíly mezi utilitaristickou a deontologickou etickou školou (kdyžtak googlete), autonomie pacienta, rozhodování na začátku a konci života, institut dříve vysloveného přání a jeho německé formy, etické problémy v psychiatrii a vědecká etika. Některé okruhy nám přiblížili i pozvaní odborníci z daných oborů, jeden den jsme jeli na exkurzi do muzea psychiatrie, kde jsme se setkali se dvěma bývalými psychiatrickými pacienty.

Mě to hrozně bavilo, mám ráda filozofii, humanitní vědy, a ve studiu medicíny mi to opravdové "přemýšlení" bez jedné správné odpovědi občas trochu chybí (ačkoliv dělat to "v hlavním studijním poměru" bych nezvládla). Navíc etiku potřebujete v jakémkoliv poli medicíny a naše povinná výuka etiky ve třeťáku je dost debilní. Skoro mi přijde škoda, že tenhle kurz není povinný místo toho, pro všechny studenty - k dobrému lékaři patří nejen vědomosti a dovednosti, ale i postoje, jejichž utváření tento předmět snad jako jediný má přímo v popisu práce.

Ačkoliv to teda byla časová investice navíc, rozhodně nelituji a doufám, že mi to někdy v budoucnu pomůže.

Srandy navíc

Kromě toho, že bych průběžně měla dávat dohromady data ke své Doktorarbeit, se zimní semestr nesl především ve znamení předávání vedení spolku první pomoci. Už z rozhovorů s potenciálními nástupkyněmi jsem měla pořádné bobky - nakonec to dopadlo nad očekávání, ačkoliv i přes listopadové předání funkce jsem zimní program a prosincový kurz z velké části měla na hrbu já a byl to hrozný stres, jako vždycky. Kromě toho jsem byla učit i na kurzu v Drážďanech a v Rostocku. Postupně se začínám přesouvat do kategorie těch nejzkušenějších, ačkoliv si nejsem jistá, zda tomu odpovídají i mé kompetence. Jak to se spolkem bude v příštím semestru nevím, velmi trpíme na nedostatek lidí, způsobený mimojiné koronou.

Na konci zimního semestru jsem si kromě dalšího volitelného předmětu domluvila i dvoutýdenní praxi na paliativním oddělení v nemocnici, kde jsem už kdysi dávnou v roce 2018 dělala ošetřovatelskou praxi. O tom víc v samostatném článku :)

Čtvrťák - letní semestr

Druhý ze série přehledových článků, tentokrát částečně i s prezenční výukou.

Základní údaje:

Výukových týdnů: 14

Doba trvání: 12. 4. - 16. 7. 2021 

Počet zkoušek: 9

Paralelka: Interní (N-OP I)

Dopolední stáže:

K některým stážím jsou i příspěvky na Instagramu, tak kdyby vás to jó zajímalo, prohrabejte klidně i to.

(Úvodní klid před bouří - Týden 1 - 2)

První dva týdny se dorovnávaly rozdíly mezi chirurgickou a interní paralelkou, protože té chirurgické chyběly dva týdny interních stáží ze zimy. Aktuální interní paralelka, ve které jsem i já, tedy měla dva týdny volno, chirurgové tohle volno pak doženou někdy v průběhu semestru.

(Celý je to způsobený tím, že v zimě je 4 týdenní POL Kurs Urgentní medicína, který se pak v létě musí dorovnat)

Snažila jsem se si trochu nahnat přednášky dopředu, díky tomu, že jsou online je člověk může zkoukávat v libovolným množství a pořadí (pokud už teda jsou nahraný). Hnedka ve čtvrtek druhýho týdne jsme si odbyli minizkoušku z Sozialmedizin.

Všeobecné praktické lékařství - Týden 3 - 4

Asi po sto letech se neslýchané stalo reálným a my jsme se opět dostali k opravdickým živým pacientům! Dvoutýdenní stáž probíhala v ordinaci smluvních praktických lékařů v Lipsku a okolí, přihlašování se na ni se konalo stylem "kdo rychleji kliká, dostane, co chce". Od školy jsme dostali složku s okýnky na vyplnění anamnézy, výsledků vyšetření a terapeutického plánu několika vybraných pacientů a geriatrický assessment -  reálně to vypadalo tak, že se člověk řídil pokyny svého vyučujícího lékaře a vhodné pacienty jsme pak společně vybrali a paní doktorka mi to ještě zkontrolovala :)

Moje stáž byla zajímavá, sice se vše hodně točilo okolo Covid očkování, ale mezitím chodili i normální pacienti a prevence, občas jsem něco dělala sama, občas jsem "asistovala" v ordinaci. Kromě toho jsem byla i na návštěvě v domově důchodců a v hospici, což bylo zajímavým ozvláštněním.

Praktické lékařství dělají buď opravdoví srdcaři, které naplňuje dlouhodobá a konceptuální péče o pacienty (což je upřímně velký umění, mít v tom pořádek a plán), anebo lidi, kteří chtějí mít přijatelnou work-life balance, svobodu organizovat si práci podle sebe a slušně zajistit rodinu. A nemuset sloužit. Do té první skupiny asi nepatřím, ale do té druhé v nějakém životním období dost pravděpodobně spadnu, takže let's see, jestli to nakonec nebude obor pro mě.

Dermatologie - Týden 5 - 6

Dermatologie proběhla opět kompletně v online režimu - klinika si na ní ale dala záležet a kromě okomentovaných prezentací nám natočila i kvalitní videa s pacienty, kteří v nich povídali o svých kožních neduzích a šikovný kameraman pak vše pečlivě zazoomoval. Což mi pocitově vlastně dalo celkem hodně, nevím, jestli by se v době naší stáže tolik různorodých pacientů vůbec našlo, takže spokojenost.

Pediatrie - Týden 7 - 10

Toto je prosím jediná pediatrie, kterou povinně za celé studium máme. 4 týdny ve čtvrťáku, žádná povinná předstátnicová rotace v šesťáku, pokud si teda pediatrii nevyberete jako svůj volitelný předmět, což bych upřímně nikomu moc nedoporučovala, protože....jsou i znalostně méně rozsáhlé obory :)

Dopisuji to zpětně asi o rok později, tak už si přesně nepamatuju, co jsme na pediatrii viděli, jen že toho nebylo moc. Jednou jsme byly na neonatologickém JIPu, měli štěstí na zrovna proběhnutý císařský řez, po kterém jsme viděli stanovování APGARu a vůbec poporodní adaptaci, pak se ještě směli podívat na pár nedonošeňátek v inkubátorech.

Dobrá byla stáž na normálním oddělení, náhodou zrovna s lékařkou, kterou si pamatuji ještě jako studentku. Viděli jsme dva pacienty, ve skupince asi 4 holek jsme odebíraly anamnézu a vyšetřovaly, teda spíš nechávaly si poradit, jak máme vyšetřovat. Pak jednou poradna pro bývalé nedonošence a jednou dětská onkologie, to taky nebylo špatný, jen se nikdo neorientoval v těch diagnózách, protože prostě hemato-onko.

Zbytek probíhal online, měli jsme pár seminářů přes videokonference a pár rozebraných případů jako okomentovanou prezentaci. Ukončení bloku proběhlo sepsáním fejkové propouštěčky pro jednoho z online-pacientů.

Kardiologie - Týden 11

Tenhle blok byl snad první stáž skoro jako v normálních dobách bez covidu, tj. od pondělí do pátku jsme každej den nastoupily na oddělení a hodinu a půl tam něco řešily. Měly jsme pokaždé toho stejného doktora, kterého bych zařadila do kategorie typický kardiolog, tj. trochu hyperaktivní, dost náročný, lítající po oddělení s vlajícím pláštěm, vypadal jako workoholik. Ale to nebylo na škodu, byli jsme u pacientů s různými diagnózami, v katetrizační laboratoři, probrali nějaké základy, ze kterých teď už zase nic moc nevím (a tehdy půl roku po zkoušce z Interny 1, která kardio obsahovala, už taky nikdo nic nevěděl) a na závěr nám jako ohodnocení aktivity v hodinách dal jednotně solidní dvojku, což bylo všem stejně jedno, aspoň jsme nemusely nic vypracovávat a ani nás nezkoušel.Stáž probíhal v Herzzentru, což je nemocnice řetězce Helios, specializující se na kardiologii a kardiochirurgii - leží spíš na kraji města, tak bylo nutný si tam vždycky udělat cyklovýlet. V průběhu stáže jsme narazili i na podmínky v Heliosu a obecně v medicíně současně, a moc to teda pan doktor nechválil, údajně to jde k šípku, na vzdělávání mladých a budování nějakého kolektivu se kašle, je velká snaha minimalizovat počet úvazků, což vede k přetížení zbylých...no moc motivující to nebylo.

Endokrinologie - Týden 12

Po přeci jen intenzivní stáži na kardiu byla endokrinologie o dost klidnější, dvakrát jsme byli na oddělení, viděli pár pacientů, zbytek probíhal formou seminářů k pár základním tématům jako štítná žláza, hypofýza, ... Celkem zase 5 termínů.

Gastroenterologie - Týden 13

Gastro kromě jednoho ultrazvukovýho termínu v Lernklinik proběhlo kompletně online-formou - na druhou stranu si na tom opět dali záležet a v zásadě takhle si tu distanční výuku cca představuju. Dvakrát jsme měli přes videokonferenci seminář s jedním z aktuálních pacientů na klinice, který jsme překvapivě poměrně úspěšně přes obrazovku vyzpovídali z jejich anamnézy a podle našich instrukcí přítomný učitel provedl vyšetření, který jsme si tak vymysleli, že bychom je dělali. V druhé půlce pak učitel pacienta poslal pryč a dopověděl nám zbyte příběhu/nějaký zajímavý a důležitý fakta k dané problematice.

Jeden den pak byl věnovaný funkčním vyšetřením aka gastro, kolo, ERCP - to bylo taky docela vtipný, protože si učitel v zásadě vzal GoPro a hodinu a půl s náma chodil po těch různých sálcích a ukazoval nám, co tam zrovna dělají a co je na obrazovce zrovna zajímavýho vidět. Pak byl ještě nějaký seminář k výživě, což myslím moc obsahově hutný nebylo, a pak zmíněný kurz ultrazvuku jater, což je sice fajn věc, ale za 90 minut se ultrazvukovat fakt nenaučíte. Na druhou stranu pro zájemce klinika organizuje speciální kurz internisticýho ultrazvuku, takže asi ok.

Ukončení praktika bylo formou ABCDE testu, který jsme si měli doma vyplnit a do nějakýho termínu mailem zaslat - test byl celkem v pohodě, jen jsem si asi ještě rok po proběhnutí výuky dopisovala s jedním tím šefíkem, protože nejdřív test nepřišel, potom mi ho v ISu ohodnotili dvakrát dvěma různýma známkama atp. V dobe necovidové je gastro jeden z mála předmětů, kde se v pátek doopravdy zkouší a sice z obsahu cca 50 stránkových skript, který jsou fajn na učení se k zimní zkoušce z interny 1 - chtít znát jejich obsah po lidech na konci letního semestru v období velkých zkoušek z pediatrie a patologie je možná trochu přestřelený - na druhou stranu záleží na zkoušejícím a aspoň je gastro jakžtakž důležitej předmět.

Pneumologie - Týden 14

Pneumo bylo z interních oborů nakonec nejslabší, kromě jedné videokonference na případné dotazy sestávala výuka v zásadě jenom z nahraných přednáškoseminářů na pár témat. Vzhledem k tomu, že se to na konci semestru sešlo s několika zkouškama z úplně jiných předmětů, tak jsem snad semináře ani neviděla všechny (shame on me).

Odpolední přednášky + zkoušky:

Na toto místo asi patří disclaimer, že veškerý zkoušky nakonec proběhly online formou z domova, kde človek to, že nešumluje a např. nevypracovává otázky týmovou spoluprácí, potvrdil zaškrtnutím políčka na začátku testu. Ve výsledku mi asi filozofie "je to každýho zodpovědnost, aby se sám namotivoval se učit a nepodváděl" je celkem sympatická, nicméně není třeba dělat si iluze, jak 99 % ročníku zkoušky absolvovalo... 

Přednášky byly kompletně distančně, dost předmětů nahrálo jednoduše namluvený powerpointy z minulýho roku. Mimo coronu je koncept takovej, že má člověk odpoledne blok 5 x 45 minut přednášek z 5 různých předmětů, každý předmět podle své obsáhlosti trvá jinak dlouho dní a v těsné návaznosti na odpřednášení látky se pak píše písemná zkouška. Výhoda online výuky byla, že většina předmětů nahrála materiály rovnou všechny, takže se na to člověk mohl podívat v kuse a v pořadí předmětů tak, jak se z nich psaly zkoušky.

K výuce kromě přednášek patří i semináře z průřezových předmětů (hlavně patologie, farmakologie, mikrobiologie/virologie etc.), který by měly nějak navazovat na téma dopolední stáže a konají se ve zcela nešťastné denní době krátce po obědové pauze. V důsledky corony se i z těchto seminářů staly nahrané komentované powerpointy, jejichž poslechnutí si měl člověk poctivě zaškrtnout v logbooku - vzhledem k tomu, že ale neměly moc velkou přídatnou hodnotu a jednotlivá témata se pak probírají a zkouší ve vlastních blocích k těmto předmětům, bylo obvykle nejrozumnějším řešením tímhle neztrácet čas.

Sozialmedizin (7 hodin)

Tenhle předmět snad ani nestojí za řeč, mišmaš pár témat typu: zdravotní a sociální systém v Německu, analfabetismus ap. Moc to nemělo koncepci a myšlenku, o rok později stejný ústav pořádá ještě předměty Rehabilitace a Prevence - u těch by klidně mohlo zůstat.

Všeobecné praktické lékařství (27 hodin)

Předmět snažící se obsáhnout tak nějak všechno, což mělo za logický důsledek spíš klouzání po povrchu jednotlivých témat. Samo o sobě to ale nebylo špatný, člověk dostal průřez nejčastějšími důvody, proč tak lidi chodí k lékaři a jak se to v první a druhé linii řeší. Umím si představit, že do přednášek sama nahlédnu, až budu chtít řešit nějaký vlastní problém, se kterým mi přijde zbytečný/jako doktor trapný chodit za praktikem.

Příklady témat přednášek: kašel, infekce horních cest dýchacích, průjem/zácpa, bolest zad, deprese pro praktiky, kardiovaskulární prevence a bolest na hrudi, odvykání kouření, horečka, bolest hlavy. Zajímavá byla přednáška o specifikách péče o queer lidi a s jakými problémy se ve zdravotnictví potýkají.

Urologie (27 hodin)

V zimním semestru urologové praktickým stážím moc nedali (viz příslušný článek) - naše erudice z tohoto oboru tedy bazíruje na v zásadě pouze teoretických znalostech z tohoto přednáškového bloku. Na druhou stranu má urologie tu výhodu, že je to středně velký, kompaktní předmět, a tak minimálně teoretická výuka nebyla špatná a přednášky bylo poměrně informačně hodnotné. Dost tomu pomohlo taky systematické seřazení témat (ne jako v jiných předmětech, kde je to jakoby někdo točil kolem štěstí).

Prošli jsme diagnostiku, vývojové poruchy, infekce, benigní hyperplazii prostaty, inkontinenci, kameny, chirurgické techniky v urologii, všemožný nádory a na závěr spicy urologické úrazy a andrologii/sexuální dysfunkci.

Klinická farmakologie 1 (23 hodin)

Takovou tu normální farmakologii "co je co a na co se to používá" jsem (v online formě...) měli už ve třeťáku, nicméně tím není všemu konec, následují ještě 2 bloky přednášek + zkoušek z tzv. klinické farmakologie. Jedná se o směsku témat typu farmakogenetika, individualizovaná terapie, vedlejší účinky, terapeutické systémy, hodněkrát se zmíní Cytochrom P450, pak zvláštnosti farmakoterapie v těhotenství, u dětí, u starších pacientů, něco k farmakokinetice.

Nejsou to věci nesmyslné, nicméně šlo spíš o výběr takových různých fancy detailů a myslím si, že než se někdo dostane do situace, kdy by se v praxi s některým z těch případů setkal, tak už to stejně zapomene. Navíc ty přednášky přecejenom byly takový dost suchý a přecpaný biochemickýma detailama.

Lékařská genetika (13 hodin)

Genetika se mi líbila, možná proto, že 13 témat si mezi sebou rozdělili jen dva přednášející a oba byli celkem šikovní, tedy celý blok měl nějakou strukturu a přednášky na sebe hezky navazovaly.

Nesmělo chybět tradiční opakování základů genetiky snad ještě z gymplu a z toho, co jsme měli v prváku v biologii. Pak něco o právních základech, kdy je vůbec možný testovat. Dvě přednášky na dědičná nádorová onemocnění, dvě na syndromy, dvě na prenatální diagnostiku. Na závěr blok molekulární genetiky.

Po roce, kdy tenhle soupis píšu, už si konkrétnosti samozřejmě stejně zase nepamatuju, nicméně jak jsem po gymnaziálním nadšení ve svém vztahu k genetice na výšce dost ochladla, když to začalo být až moc detailní, tak to klinický mě zase bavilo...

Zobrazovací metody, nukleární medicína a radioterapie (21 hodin)

Jakože zobrazky jsou důležitý, jasně, moderní medicína se bez nich neobejde, to víme. Ale tenhle předmět byl dost chaos, směs obrázků - ale že bych věděla, jak strukturovaně rozebrat rentgen hrudníku ap.? To moc ne :/Kromě radiologie k tomu byla přimíchaná i nukleární medicína a radioterapie, takže zkouška byla opravdu jako když pejsek a kočička pekli dort. Co už.

Dermatologie (27 hodin)

Stejně jako online stáž mě pozitivně překvapily i dermatologický přednášky. Co do kvality a chytlavosti přenosu asi zatím to nejlepší, co jsem za distanční výuku viděla, spousta kvalitních fotek, systematicky vystavěný kurikulum, kromě miliardy divně se jmenujících onemocnění, který k dermě prostě patří, i zajímavý témata typu využití laseru a estetická dermatologie.

Kdyby se takhle učily všechny předměty, jsem spoko.

Pediatrie (52 hodin)

Na závěr dva královské předměty tohoto semestru, kdy přednáška probíhala prakticky v průběhu celého akademického půlroku. Osmý semestr je tu opravdu dost nabušený. Narozdíl od Česka je toto ovšem poslední (vlastně i první) chvíle, kdy se člověk setká s pediatrií (stejně jako v zimáku s gyn-por), u nás je to velká šesťáková státnice.

Dětičky jsou svět sám pro sebe, prakticky každý klinický obor od chirurgie přes neurologii až po internu tu najdete v malém + spoustu vlastních témat typu normální vývoj, poruchy dospívání, dětské infekční nemoci, neonatologie, ... Na přednáškách se podílela velká spousta učitelů, což se dost podepsalo na různorodé kvalitě a většina témat mi přišla možná zajímavě nakousnutá, ale pokud si člověk chtěl i něco pamatovat, bylo třeba se učit z něčeho zahustěnějšího. O pediatrii se ví, že se zkouška nedává zadarmo a každý rok se objeví dost nových otázek, takže jsem pro přípravu sáhla po jakýchsi padesátistránkových skriptech, kde obsah měl nějakou strukturu, a doplnila to slidama z přednášek.

Speciální patologie (55 hodin)

Patologie tu funguje dost jinak, než v Česku, kde se komplet projede ve třeťáku. Tady je rozdělená do tří zkoušek, dvě jsme měli taky ve třeťáku (histopatologie - poznávání preparátů a obecná patologie) a třetí je pak právě v osmém semestru a v průběhu těch 55 hodin se projede kompletní specka, aneb všechny hlavní nemoci, co tak se kterým orgánem můžete mít. Bylo hodně poznat, který podobory jsme mezitím už absolvovali jako stáž a vlastní zkoušku, protože člověk nemoci jakžtakž znal (kardio, pulmo, gastro, gyn a uro, ...). Především hematoonkologie byla na druhou stranu celkem bizár, protože je to všechno hodně abstraktní a takový jedním uchem dovnitř, druhým ven.

Ještě jednou si patologii projít zase s důrazem spíš na mechanismus nemoci, než na její léčbu, podle mě neuškodilo, i po absolvování zkoušky se s patolou budeme dál setkávat na poobědových seminářích, kdy se berou témata související s aktuální dopolední stáží. Tam se kolikrát vyučující nestydí používat úplně stejné materiály, jako v přednáškách k téhle zkoušce, takže o nějakém dalším zvětšení znalostí lze pochybovat - ale tak opakování matka moudrosti.

Srandy navíc

Protože je třeba udržovat se ve střehu a nemít příliš volna, a taky se trošku uvolnila koronová pravidla a bylo třeba dohnat pár příležitostí, zúčastnila jsem se kromě povinné výuky ještě pár dalších srandiček.

Nejzajímavější byl určitě dobrovolný kurz internistického ultrazvuku, který vede profesor Karlas z gastra a je obecně známo, že je to dobrá věc, kam je celkem tlačenka. Po coroně trošku změnili koncept a kurz se skládal z asi deseti videopřednášek, který člověk mohl odkoukat podle potřeby, tuším ze dvou online seminářů, kdy mistr Karlas přes video sonografoval nějaké tutory v Lernklinik, živě to komentoval a ukazoval různé tríčky a odpovídal na dotazy (fungovalo to suprově, rozdělený obrazovky atd.) a na závěr z 4 cvičení, kde jsme ve skupinkách cca po 6 hodinu systematicky pod vedením tutorů prošli jednotlivé části vyšetření břicha a cvičili a cvičili. Takovej kurz z vás samozřejmě profíka neudělá, na to je potřeba odbavit desítky pacientů a cvičit ultrazvuk průběžně, rychle se to zapomíná - ale přijde mi super, že ten kurz fakulta nabízí a divím se, že to není zakomponovaný do studia pro všechny, protože ultrazvuk břicha je fakt základ.

Kromě toho jsem se zúčastnila i pár jiných kurzů v Lernklinik, zdlouhavě vybírala a dělala castingy na Doktorarbeit a alespoň v online formě fungoval i náš spolek zabývající se urgentem a první pomocí.

Léto čtvrťáku bylo skrze víc prezenční výuky určitě lepší, než zima, i když toho teda bylo dost. Na druhou stranu po něm následoval rok pauzy na experimentování pro Doktorarbeit, takže na další studium se zase těším a myslím, že to bude dobrý.

Čtvrťák - zimní semestr

Řekla jsem si, že z posledních čtyř semestrů na škole udělám takový přehledy všech předmětů s krátkým komentářem. Máme toho oproti dřívějšku jak nas...., navíc se často neprotínají dopolední praxe s odpoledními přednáškami - vynechat ale jedno, nebo druhé, by úplně nedávalo smysl. Článek celý dočtou asi jen opravdu fajnšmekři, píšu to hlavně pro sebe, abych nezapomněla, co jsme v té škole vlastně dělali - ale třeba si to nějakého čtenáře najde, mě podobný typ článků s hodnocením předmětů u spolužačky z gymplu taky bavil (o oboru, o kterém nic moc nevím).

Základní údaje:

Výukových týdnů: 14

Doba trvání: 19. 10. 2020 - 5.2.2021 

Počet zkoušek: 6

Paralelka: Chirurgická (OP I)

Dopolední stáže:

Toto bude především přehlídka zmaru a frašky, kterými se výuka v zimním, druhém coronovém semestru stala. Protože po úvodním pokusu se velmi rychle opět najelo na prakticky 100% distanční výuku, fakultní nemocnice vyhlásila, že studenty v prostorách nechce, a bohužel to odnesla spousta důležitých a pro mě zajímavých předmětů, jako je pro mě třeba anesteziologie a intenzivní medicína nebo urgent.

Jediný moje štěstí bylo, že jsem svou zářijovou praxi na anesteziologii (článek zde) stihla absolvovat v plné délce a vlastně viděla i dost z gyndy a samozřejmě chirurgie, což byly klíčový předměty tohohle semestru.

Gynekologie a porodnictví - Týden 1 - 2

To se nám ten covid ještě rozjížděl, a tak bylo gynpor jeden z předmětů s největším podílem praktické výuky. Každopádně je vtipný, že zatímco v Česku je to šesťákový státnicový předmět, tady jste za dva týdny hotoví. Měli jsme celkem 3 kurzy v Simulačním centru - jeden o gynekologickém vyšetření a dva porodnické (normální a patologický porod). Důsledkem zvláštního systému rotování přednášek a dopoledních stáží, který popisuji na spoustě jiných míst, jsme z teorie v době této stáže nevěděli skoro nic, což nás minimálně jedna z vyučujících nechala docela vyžrat. Každopádně kurzy byly zajímavé, škoda, že jsme se nedostali i do nemocnice.

QSB 11 - Zobrazovací metody + Radioterapie + Nukleární medicína - Týden 3 - 4

Toto proběhlo kompletně formou podívání se na pár okomentovaných prezentací v ISu. A ty prezentace ani nebyly moc přehledný, potažmo funkční. Každopádně prý i v prezenční formě je to o tom, odsedět si dva týdny seminářů, takže jsme vlastně o moc nepřišli - jen mi přijde škoda, že zrovna u takhle důležitýho předmětu ta výuka není trochu systematičtější, např. aby každý uměl vyhodnotit aspoň rentgen hrudníku ap.

Urologie - Týden 5

Asi nejlepší týden semestru - odjely jsme totiž ke kamarádce na venkov a užívaly si podzimu v přírodě či u teplého krbu. Vzhledem k tomu, že jediná výuka poskytnutá klinikou urologie, bylo několik operačních videí komentovaných špatnou angličtinou, které zjevně nepocházely z naší kliniky ani z posledních pěti let, to bylo stejně to nejlepší, co se s tím časem dalo udělat.

Traumatologie + plastika - Týden 6

Upřímně - už moc nevím. Myslím, že jsme měli jeden, dva termíny přes videokonferenci, jedna přednáška ke kyčelním náhradám byla dobrá. Jediný prezenční termín - nácvik sádrování - odpadl skrzevá svátek.

Břišní + hrudní chirurgie - Týden 7 + 8

I tady nám prezenční termín, tentokrát chirurgické šití, odpadlo. Jednou jsme se dostavili do Simulačního centra na 45 minutový kurz ultrazvuku břicha (za 45 minut se ultrazvuk fakt nenaučíte). Jinak opět pár komentovaných prezentací a docela zajímavá byla i zkouška, kdy nás paní primářka zkoušela v celé skupině asi 20 lidí přes videokonferenci a z toho, jak lidi opravovala, nebo se doptávala, jsem z chirurgie naučila asi nejvíc. Jediný, co to trochu zachraňuje, je, že na chíru se podíváme povinně všichni ještě v šesťáku.

Anesteziologie a intenzivní medicína - Týden 9 + 10

Tohle bylo super i přes obrazovku, poprvé si s náma někdo opravdu na hodinu a půl sednul a dělal interaktivní výuku. Já jsem měla trochu výhodu v tom, že jsem v září byla na sále na měsíc na praxi, takže jsem si dost věcí, o kterých byla řeč, i prakticky zažila. Stejně je ale škoda, že blok nebyl prezenčně, protože prý patří k jedněm z těch nejlepších, kde toho člověk může hodně sám dělat. Měli jsme konference i k intenzivní medicíně a k léčbě bolesti, nejen klasickou operační anestezii.

Bohužel odpadlo cvičení na simulátoru, kde se trénuje ALS a další akutní stavy - místo toho jsme se dívali na video, kde to někdo jiný dělal správně/zmastil, a pak si o tom povídali. (Ale taky lepší, než to úplně odříct.)

POL 2 aneb problémově orientované učení - Urgentní medicína - Týden 11 - 14:

Čtyřtýdenní blok založený na stejném principu, jako POL 1, o kterém jsem psala samostatný článek zde. Pro krátké připomenutí: člověk má 4 týdny jenom jedno mezioborové téma. K němu má několik tutorií, přes 2 termíny se tam vždycky interaktivně řeší kazuistika nějakého pacienta - tj. dostanete příběh - dohodnete se, co byste udělali dál - dostanete k tomu nějaký feedback a další část příběhu - opakuj, dokud není případ u konce. Pak je ještě řada přednášek a pár tematických cvičení. No a na konci obligátní zkouška - před pandemií ABCDE single choice a praktická OSCE (stanoviště s úkoly, které jsou standardizovaně hodnoceny), za korony jen ABCDE single choice. Vlastně to online fungovalo dost dobře, člověk aspoň může paralelně vyhledávat věci (tahle výuka není o tom, všechno vědět z paměti, ale mít dobrý návrhy do diferenciální diagnostiky a vědět, jak s nima dál pracovat). Jednotlivý případy už si moc nepamatuju, bylo tam nějaký otrávení paracetamolem, polytrauma, akutní krvácení do GITU u alkoholika a podobné chuťky.

Zajímavý byly i cvičení, rovněž online - akutní EKG, akutní radiologie, kterou si podělila paní radioložka s panem traumatologem a bylo to výborný, a pak videa k technické záchraně a k managementu na urgentním příjmu. Technickou záchranu jsme si o rok a půl později mohli zažít i prezenčně, za což učitelům velké cudos - to byla vyloženě nabídka navíc. 

Odpolední přednášky + zkoušky:

Na toto místo asi patří disclaimer, že veškerý zkoušky nakonec proběhly online formou z domova, kde človek to, že nešumluje a např. nevypracovává otázky týmovou spoluprácí, potvrdil zaškrtnutím políčka na začátku testu. Ve výsledku mi asi filozofie "je to každýho zodpovědnost, aby se sám namotivoval se učit a nepodváděl" je celkem sympatická, nicméně není třeba dělat si iluze, jak 99 % ročníku zkoušky absolvovalo... 

QSB 6 - Vliv prostředí na zdraví člověka (14 hodin)

Tohle byl zároveň předmět lehkej, protože měl málo přednášek, a zároveň těžkej, protože se furt mluvilo o nějakých podivných látkách, který člověk v životě neslyšel, o limitech škodlivin ve vzduchu a vodě, o různých podivných právních předpisech, azbestu ap. 

Anesteziologie a intenzivní medicína (20 hodin)

Výuka tradičně kvalitní - i u přednášek. Projeli jsme premedikaci, zajištění dýchacích cest, inhalační a injekční narkózu, nějaký ty důležitý léky, regionální anestezii, specialitky u těhotných, dětí a starých. V intenzivku pak šok, umělou ventilaci a zkrátka ty věci, co se u lidí dlouhodobě uspaných musí řešit, tyhle přednášky byly trochu slabší.

Poslední zkouška, co ještě byla 8. prosince prezenční, otázky férový.

Interna I (Kardio, Pulmo, Endokrino, Gastro, Angio) (54 hodin, v pořadí 13 + 12 + 12 + 13 + 4)

Tradičně nám škola zařídila hezké Vánoce, začalo to zkouškou z interny těsně před nimi (advent je taky součást Vánoc) 17. prosince.

Každý předmět dostal nějaký počet přednášek. Tento počet byl obvykle naprosto nedostačující - posuďte sami - ve 13 přednáškách probrat kardiologii? Kvalita byla předmět od předmětu a přednášející od přednášejícího různá. Třeba takový přednášky z angiologie byly super, jen jsem se k nim dostala až po zkoušce (gratuluji, Zuzano, vždycky zvládneš vymyslet ještě o něco větší nonsens, než posledně...).

Jako snažila jsem se na to učit poctivě, ale 54 témat je 54 témat. Každopádně bylo fajn si konečně utřídit důležitý a častý věci, jako infarkt myokardu, srdeční nedostatečnost, diabetes, reflux atd. Z pulmologie jsem si odnesla jen to, že je to hroznej zmatek. A možná něco o CHOPN a astmatu.

Gynekologie a porodnictví (27 hodin)

Vánoční jízda pokračovala hned 4. ledna zkouškou z GynPor. Já jsem teda kvůli koroně a nejistotám ohledně přejíždění hranic přes Vánoce zůstávala v Lipsku, takže jsem na učení celkem i čas měla.

Člověk by nevěřil, kolik toho na ženském pohlavním ústrojí a prsou může být špatně. A řešení otázky, zda rodit vaginálně, nebo císařem, se mi zdá jednoduché...nerodit vůbec. Akorát to zase máte větší šanci, že dostanete nějakou tu rakovinu (neptejte se mě kterou) - zkrátka máme to těžký, holky. Zajímavá byla přednáška paní šéfové o sexuálním násilí, společně s nějakým info o situaci žen - přistěhovalkyň, bo paní profesorka sama má, jak se tu říká, "migrační pozadí".

Chirurgie I (Břišní, hrudní, cévní + Traumatologie a plastika) (41 hodin, v pořadí 31 + 10)

Učit chirurgii teoreticky je vždycky takový vachrlatý, potřebujete hodně obrázků a ideálně i videa a stejně to vždycky bude takový neslaný nemastný. Furt se řešily nějaký nádory - pochopitelně, a jak po jejich odebrání sešít k sobě různý části trávicí trubky. Pak taky transplantace všeho možnýho, kýly, hemeroidy, štítná žláza - to bylo super, bariatrická chirurgie, pak něco málo z té hrudi a cév.

Traumatologický přednášky byly tak nějak obecně lepší, měly hezčí obrázky, víc akce.

Zkoušku už si absolutně nepamatuju, ale určitě to byl ABCDE single choice test, jako vždy ;)

+ POL 2 - tam se taky psal test

Doktorarbeit - Roční pauza od studia

Poslední aktualizaci svého života jsem psala někdy v půlce dubna, článek najdete zde.

Co se týče nových metod a zážitků toho zase tolik nepřibylo, zbytek času v laboratoři se nesl ve znamení zdlouhavého projektu s myšmi, který obsahoval starání se o živé myši, preparaci mozkové tkáně, zamražování, krájení na sklíčka, barvení a počítání nabarvených jader. Taky jsem byla na té konferenci, která mě docela nudila - hlavně proto, že většina přednášek byla neuvěřitelně specifická a s mým tématem nesouvisející. A nesmím opomenout, že jsem se neskutečně dlouho drbala se slavným Western Blotem, u kterého jsem vůbec ráda, že nějaké výsledky budu moct do práce použít.

Teď, na konci října, 3 týdny před začátkem výuky, už mi v laboratoři zbývá jen nafotit pár (desítek) sklíček a snažím se dopsat do konce aspoň metody, dřív, než vše zapomenu.

Tím moje hraní na vědkyni skončí a po roční pauze se navrátím k běžnému studijnímu režimu, ačkoliv mě samozřejmě ještě čeká sepsání výsledků do článku a další omáčky okolo do Doktorarbeit. Celá tahle zkušenost s jiným životním režimem mi sama o sobě přijde zajímavější, než konkrétní věci, které jsem ten rok dělala, tak se jí dál v textu chci věnovat trochu obšírněji.

Hodně jsem zvažovala, jestli do toho vůbec jít. Jestli si ten čas opravdu chci vzít, i když bych nutně nemusela. Proti mluvilo například to, že jsem byla zrovna fajn rozjetá z letních praxí a konečně i přes skoro neexistující covidovou výuku začínala mít trochu pocit jistoty v tom, že nějaký basic lékařský věci typu anamnéza, vyšetření, kanyly, … zvládám. Pro zase to, že jsem se ještě necítila úplně ready na to, za dva semestry nastoupit na šesťákový praxe a neměla vymyšlený, kde po světě je chci dělat. A takyjsem se nechtěla oddělit od většiny svých kamarádek, které si z různých důvodů zrovna braly volno taky.

Po roce toho nelituji, zároveň to ale nebyl ani nejskvělejší rok mýho studia.

Plusy

• Organizačně to dávalo smysl, vím, že titul mít chci a tohle byla pro danou chvíli nejlepší cesta, jak si nějakou Doktorarbeit zařídit.
• Hlavně ze začátku byla velká úleva moct si organizovat čas sama a nebýt sešněrovaná poměrně nabitým a pevným rozvrhem. To mně zároveň ukázalo, že sama na sebe si bič úplně ušít neumím, hlavně pokud to není aktivita, která mě vyloženě baví. Nějaké poznání a zkoušení z kategorie "jak se neuprokrastinovat k smrti" je ale vždy cenné.
• Mohla jsem se věnovat aktivitám ohledně výuky první pomoci (a že jich bylo).
• Napsala jsem si v předstihu několik zkoušek z páťáku, čímž se mi do budoucna ulevilo a zároveň jsem se ráda učila něco klinickýho.
• Dostala jsem příležitost vyzkoušet si spoustu metod a obecně věcí z vědy, čímž se třeba někdy budu moct ohánět.
• Měla jsem v kanclu 3 skvělé spolutrpitele, se kterýma byla spousta srandy. A s našima 2 vedoucíma taky.

Mínusy

• Hlavní mínus je taková dost subjektivní věc, aneb cca chvíli po podepsání všech papírů se mi prodlužování studia začalo akutně nehodit.
• V labu se moc nehraje na nějaké zkouškové či prázdniny mezi semestry, takže ve výsledku jsem byla pryč z Lipska mnohem míň, než předchozí roky, strávila jsem tu i skoro celé léto.
• Zase a znova jsem si potvrdila, že základní výzkum zkrátka není věc, ze které bych byla úplně v extázi, je to babrání se s neskutečnými detaily v neuvěřitelně dlouhým časovým horizontu…než vám s velkou slávou vyjde pár A4 nesrozumitelnýho textu.
• Naopak mě baví klinika, ruch nemocnice, vlastně i to samotný učení – a taky si potřebuju pravidelně odškrtávat splněný předmět, vidět nějaký posun.
• Jestli jsem kdy něco z medicíny uměla a věděla, tak už to zase dávno neumím a nevím.

Nemám ve zvyku se příliš zabývat už udělanými životními rozhodnutími, která nejde vrátit zpět, měla jsem nabídku na práci i na anesteziologii o syndromu akutního respiračního selhání, což by bylo téma i obor snů - protože bych tam ale musela vše stihnout za jeden semestr, navíc až od půlky října, rozhodla jsem se dát na příslib míň stresového ročního horizontu. Jak by to na anesteziologii dopadlo už se nikdy nedozvím, roční vhled do jiného prostředí a změna rytmu byla určitě zajímavá zkušenost. Teď už se těším zase na studium a pomalu i na to, že se třeba někdy dohrabu ke konci...