Zprostředka 3. semestru - jak si hrajeme na doktory

Tak jo, po pár měsících zase něco píšu. Doufám, že se mi ke třetímu semestru podaří napsat ještě i něco dalšího, protože máme teďka fakt zajímavý předměty jako fyziologii, biochemii a neuroanatomii, a kromě školy mám vlastně v životě i další zábavný věci, ale dřív, než o Vánocích to asi nebude.

Kromě spousty předmětů plných moudrých informací o fosfofruktokináze a jejích kamarádech máme ve 3. semestru taky předmět, který se od těch ostatních výrazně liší, a to Lékařskou psychologii a sociologii (volně přeloženo). Teda přednášky jsme měli už i minulý semestr, ale až teď máme i něco s povinnou účastí. Nijak tady nechci zabíhat do srovnávání, jestli je fyziologie pro doktora důležitější než psychologie, protože se to srovnávat nedá, závisí to na způsobu, jak je to učeno, na tom, co člověk později jako doktor dělá atd.

Chtěla bych vám tu ale hezky začerstva popsat svoji dnešní zkušenost právě z tohohle předmětu. Kromě těch přednášek máme tento semestr ještě jednou týdně kurz komunikačních dovedností, který trvá 3 a čtvrt hodiny a je určen právě k nějakému přenesení teoretických znalostí z psychologie do naší budoucí praxe. Zacílený to je především na správné vedení rozhovoru, různá specifika, co nás u toho mohou potkat (od nedostatku soukromí po sdělování těžké diagnózy ap.) a čím si člověk může pomoct.

Část toho času nám tam oni sami něco povídají, část přeformulováváme sugestivní otázky, aktivně nasloucháme svým kamarádům nebo hrajeme různé více či méně ezo hry, ale hlavní vzdělávácí prostředek tohohle celýho kurzu jsou 10 minutové "přehrávky", kdy vždy jeden ze studentů doslova oblékne bílý plášť, na těch 10 minut se stane doktorem a musí v hrané situaci dojít k nějakém předem danému cíli. Pacienty nám hrají herci, které my neznáme, takže je to opravdu poměrně realistický (nevím, jak by se to dalo ještě líp nasimulovat), zadání dostaneme týden předem, abychom se na to mohli připravit, prostudovat si tematiku, o kterou půjde, vymyslet si taktiku, jak splnit zadaný úkol atd. Za jednu vyučovací jednotku (= jednou za týden) se ty scénky stihnou dvě, mají taky vzájemnou souvislost (obvykle jde o toho stejného pacienta, jen v jiných fázích léčby, nebo tak). Nejlíp si to asi představíte na konkrétních příkladech - zatím jsme měli dva kurzy s "herci" a to:

• první setkání kvůli akutním bolestem zad, sběr anamnézy + další termín s úkolem naznačit, že za bolestmi zad by mohla stát nadváha a co s tím pacient může dělat
• rozhovor s rodičem, jehož dítě má akutní zánět slepáku a potřebuje operaci + propouštěcí rozhovor s dotazem, proč dcera není očkována proti spalničkám a nějaký to info k tomu, že očkování nezpůsobuje autismus ap.

Další témata budou opravdu různorodá, co mi tak utkvělo v hlavě je třeba rozhovor přes tlumočníka s cizincem, rozhovor s nedoslýchavým pacientem, myslím, že i nějaké sdělení onkologické diagnózy ap.

Po 10 minutové scénce to samozřejmě důkladně probíráme (tak půlhodiny určitě), ostatní studenti mají přidělené různé oblasti zpětné vazby (empatie, strukturovanost, verbální projev, neverbální projev), něco k tomu řekne i pacient - herec, náš učitel/tutor atd.

Proč to tady celý tak důkladně popisuju - bylo mi jasný, že někdy to podstoupit budu muset a taky mi bylo jasný, že obtížnost bude spíš stoupat, než klesat, a tak jsem se přihlásila právě na rozhovor o nutné operaci slepáku. Musím přiznat, že jsem z toho byla dost nervózní, nepovažuji se za nějakýho mistra v komunikaci, cítím se nejistě, když lidi okolo mě dávají najevo emoce a ještě k tomu je celej ten špás v němčině. Den D byl dneska...a bylo to dobrý. Nebo aspoň to nebyl totální průšvih, co jsem doufala, že zvládnu jsem zvládla, herečka to hodnotila vlastně hodně pozitivně, spolužáci mi to taky pochválili a mám z toho dobrý pocit. 

Tady pro doklad, že jsem z toho byla opravdu poměrně "po....." a na moje poměry velmi pečlivě připravená...

V průběhu jsem si sice trochu říkala "do háje", protože maminka oné holčičky se slepákem byla opravdu hodně vystrašená, roztěkaná (= paní to hrála dobře) a protože jsem dost dobře neměla žádný nápad, jak to zastavit, tak jsem prostě povídala to, co jsem říct potřebovala (co dceři je, co chceme dělat,...), snažila jsem se jí moc neskákat do řeči a reagovat klidně na to, co verbálně a nonverbálně říkala a doufala jsem, že se nerozbrečí, nebo nějak totálně nesesype. Ve zpětné vazbě mi pak paní říkala, že to na ni působilo uklidňujícně, že jsem aspoň vypadala, že mám ánung a jsem profesionální a že se cítila respektovaně a ne ignorovaně (i když to tak trochu byl můj způsob, nenechat se tím strhnout a zkusit to nějak rozdiskutovat). Myslím, že to i dobře znázorňuje, že není žádné vyloženě správné, nebo vyloženě špatné řešení a že stejný přístup může u dvou různých pacientů vyvolat naprosto opačné pocity - někdo jiný by se možná cítil nedostatečně emocionálně vyslyšen a třeba by to nechal vyeskalovat opravdu až do nějakého průšvihu, moje herečka to samé nazvala "uklidňujícně působícím".

Důvod, proč to tu píšu není (jen) se pochlubit, že jsem to zvládla, ale to, jak mě překvapilo, kolik didaktického potenciálu to má a jak důležitý aspekt studia medicína to je. Přistupovala jsem k tomu už i před vlastním představením s respektem a přišlo mi to smysluplné, ale vlastní zkušenost to všechno jen potvrdila. Myslím si, že žádný z nás studentů se necítí úplně komfortně, když musí něco takového podstupovat, to, že v místnosti jsou ještě další lidi a učitel (!) to všechno dělá ještě horším - na druhou stranu opravdu nevím, jak tenhle aspekt profese trénovat líp a jsem opravdu vděčná za tu možnost si něco takového vyzkoušet nanečisto.

Kdyby si někdo chtěl dopodrobna pročíst zadání.

Trochu s tím souvisí i jiná zkušenost z jiného předmětu, kterou jsme se dvěma kamarádkami získaly shodou náhod před dvěma dny. Jde o předmět "Úvod do klinické medicíny", v rámci nějž chodíme každý týden na jiné oddělení a tam si s námi pak dělají, co uznají za vhodné (většinou něco jako "tour de nemocnice", nebo popovídání v seminární místnosti, takže nic hvězdnýho). Blíž možná v nějakém jiném článku, nicméně tento týden jsme byli na kardiologii v Herzzentru, kde jsme se dostali doopravdy k pacientům, mohli se dívat na zátěžové EKG a sono vyšetření. No a právě s těma dvěma holkama jsme se úplnou náhodou nachomýtly k tomu, že jsme si mohly "zahrát na doktorky", protože náš doktor nám po jednom ultrazvukovém vyšetření řekl "jo, tak jestli si to chcete zkusit, tak tady vedle čeká pacient na vyšetření a stejně tam jenom leží, tak naschvál, jestli to srdce najdete...", dal nám do ruky hlavici sona, vysvětlil zhruba, jak se to drží (rozhodně jen v levé ruce!!!), zmizel někam za svojí prací a nechal nás tam s pánem samotný. Tohle byla pro nás samozřejmě supr zkušenost, pán byl milej a tak (moc jsem toho nenašla), ale souvislost s naším psycho kurzem má spíš to první vyšetření, kde jsme jen koukali, jak to doktor dělá sám. No a k tomu prvnímu pánovi se choval prostě hrozně. Jako nejsem žádný sluníčkář, je mi jasný, že to člověk nemůže v praxi dělat předpisově, jako se to přednáší v psychologii, že každý má trochu jiný způsob, jak s pacienty komunikovat, ale tohle bylo fakt za hranou. Ten doktor v zásadě úplně přehlížel jakýkoliv signály, ať verbální či neverbální, v zásadě toho pacienta ignoroval, byl netrpělivej a jak jsme se později shodly, to, že pacient od začátku moc spolupracující nebyl, svým přístupem asi tak tisíckrát zhoršil.

Je to k zamyšlení, nechci nikoho soudit na základě desetiminutového setkání, nicméně takovýhle zkušenosti pak ten náš komunikační kurz zase staví do jinýho světla. Protože bych se ráda naučila být  v budoucnu aspoň ne tak hrozná, jako tento doktor (čímž absolutně nehodnotím jeho lékařské schopnosti).

Tak jo, doufám, že jsem vám třeba zase trochu přiblížila jak tu tak žiji a co se tu učíme. Hrozně ráda bych se blogu věnovala víc, protože si myslím, že zajímavých věcí tady děláme fakt spoustu, ale čím zajímavější to je, tím je to i náročnější na čas a posledních pár dní jsem fakt vstávala mezi šestou a půl sedmou, nešla na přednášky, protože jsem se potřebovala učit, šla na povinný semináře a jiný věci, přišla domů, uvařila si a do desíti se zase učila, nebo si cvičila tenhlecten rozhovor, nebo svoji hodinu na kurz první pomoci. To se pak na blog píše těžko (už teď mám kvůli tomuto článku špatný svědomí).

I z těchto důvodů jsem si před pár dny založila k blogu i Instagram, kde nad tím člověk nestráví tolik času a třeba se i dokopu tam něco psát častěji. Sama jsem zvědavá, jestli mě to bude bavit a jestli tam budu něco přispívat. Každopádně pokud vás to zajímá, tak se tam dostanete buď vpravo přes menu, nebo přes tenhle odkaz:

https://www.instagram.com/zbrnadolipska/

Asi tam rovnou budu dávat i odkazy na nový články na blogu, tak to třeba můžete využít, jako upozornění na nějakou aktivitu tady, nebo tak něco...

Z

Čím být, když se ti nezamlouvá urologie?

Přece neurologem!

Haha.

Byla jsem totiž na urologii šest týdnů, v zásadě od začátku února do půlky března, na praxi. Než se zeptáte, tak ne, nevybrala jsem si to oddělení záměrně, jen jsem nevyjádřila nějaké konkrétní přání a nevrchnější ze všech sester mě tedy přidělila na jedenáctku, tedy urologii s přídatnými 9 obecně chirurgickými lůžky. Sama jsem trochu nevěděla, co od toho čekat, ale nakonec to bylo úplně v pohodě a oddělení bych klidně doporučila dál.

Měli jsme na oddělení i pacientky, toto je třeba schéma sacropexie dělohy, což v překladu znamená "přichytit ke kosti křížové"....no není to hustý?

Co to má vlastně za smysl?

Součástí požadavků pro připuštění k první státnici po dvou letech studia je i takzvané Pflegepraktikum v délce 90 dnů, kdy normálně chodíte dle rozpisu na osmihodinové směny a ty absolvujete s týmem sester, ošetřovatelů, sanitářů, žákyněk atd. Snažíte se u toho být taky trochu užiteční, což vám zpočátku moc nejde, a když už se naučíte, kde jsou poschovávaný všechny fíčury, pro který vás věčně někdo posílá, tak už je praktikum u konce. Se samotnými lékaři člověk zase tolik času nestráví, účelem je poznat, co se na oddělení takovému pacientovi děje od rána až do večera (odpoledního kafe).

Nejlíp si asi představíte, co to obnáší, když rozepíšu, co se kdy na směně děje:

4:45 Vstanu, navleču na sebe asi tunu oblečení, protože celou dobu bylo fakt chladno, popadnu do ruky banán a nějakej chleba a odcházím.

5:15 Jede bus, kde se potkám s kámojdou, co dělá praktikum stejně jako já, jenom na interně.

5:40 Jsem v nemocnici zbytečně brzo, ale pozdějším spojem už bych to nestihla. Tak aspoň vezmu z recepce noviny, jejichž jeden výtisk vždycky zůstane na sesterně. U skříněk je totální zima, ale aspoň tam nemůžu usnout. Převlíknu se do bílých hadrů, který jsme fasovali vždycky v dvou setech kalhoty + vršek.

6:00 Obvykle jsme už všichni z ranní směny na sesterně vzadu u stolu, nalejeme si první kafe/čaj a noční směna krátce poreferuje o každým pacientovi, co mu je, jestli bude dneska operovanej, co se událo v noci a taky, pro nás, profesionální čističe postelí, obzvlášť důležité, jestli už nejde domů! Předávání směny trvalo od deseti minut do půl hodiny, záleží na tom, kdo byl na noční a taky co se událo za dramata (a že to je někdy fakt hustý, vytržený nitrožilní vstupy, hypoglykémie, noční příjmy) a kolik pacientů máme. Na noční je zpravidla jedna sestra, na denní potom vrchní, 3 normální a pak nějaký ten plebs, tj. žákyňky, sanitáři a praktikanti. Sestry mají přidělený svoje "území", v průměru tak 10 pacientů na sestru, já jsem si dělala poznámky k celýmu oddělení, protože jsme tak různě dělali, co bylo potřeba. Po předávce obvykle ještě zbyl chvíli čas na drbíky, koukání, jak vychází slunko a užívání si posledních minut klidu.

6:40 Beru teploměry a zelený Příjem/Výdej protokoly a vyrážím budit pacienty. Každý dostane teploměr pod paži a obligátní otázku "Pil/a jste něco v noci?" Následuje ranní chvilka matematiky (konečně vím, k čemu mi to bylo!), protože musím sečíst co pacienti za předcházejících 24 hodin vypili a vyčurali. Obezřetnost nutná, protože člověk musí bedlivě okouknout postel ze všech stran, jestli tam není schovaná někde flaška na moč, nebo pověšený katetr. A taky je třeba s sebou hodit, protože v závěsu vychází příslušná sestra a sbírá teploměry v rámci svého ranního kolečka.

6:50 Vezmu postelovej vozík a začínám kolečko č. 2, v rámci kterého pacientům přestýláme postele, případně převlíkáme postele, rozdáváme dnes operovaným andílky a punčochy proti trombózám a těm, kteří se nezvládnou umýt sami, pomáháme s hygienou. Tato část dne je obzvlášť kombinačně náročná, protože je často třeba simultánně začít práci na více místech "až budete hotový, zazvoňte, pomůžu vám zpátky do postele" a taky se může snadno přihodit něco neočekávaného. To, že mi pacient někde spadne, bylo asi největší nebezpečí ze všech na praxi prováděných věcí a bohužel je to takový zrádný, protože po operaci se najednou může zatočit hlava i předtím úplně fit pacientovi. Spolupraktikantovi se to stalo při vážení pacienta a pán mu spadl na koleno, naštěstí se nic vážnýho nestalo. Rovněž je s sebou ráno potřeba hodit, protože přichází vizita!

7:30 Vizit (= skupinek lékařů obcházejících pacienty) bylo několik a brali to celkem hopem, od osmi se operuje, tak co se tady budeme mrcasit. I tak to ale bylo zajímavý a někdy i zábava, a taky jedna z mála věcí, který třeba v budoucnu ještě budu dělat.

7:50 Někdy už jsme měli první pacienty k odvezení dolů na sál, jinak důkladná desinfekce a doplnění postelových vozíků, průběžné odmývání a uklízení různých věcí zpátky do skladu, později už nás sestry nechaly i připravit obyčejnou infuzi (ale žádný léky), nebo jsme se přilepili na starší studenty a koukali na odběry krve, zavádění flexil atd. Nicméně pravidlo č. 1 zní, že něco k desinfikování se najde vždy, takže je třeba očumovat nějak vyváženě, aby jste nebyli za moc velký flákače. Další z aktivit k výběru je vyhodnocování močí a odběry stěrů z hrdla a nosu u pacientů, co jdou domů. Velmi prakticky zrovna v době jejich snídaně, že ano.

9:00 Snídaně. Co si budeme povídat, nejhezčí část dne. Ranní práce hotová (někdy jsme teda snídali třeba až v 9:30) a celý tým se sejde na sesterně a půl hoďky se prolívá kafem, jí bratwursty, čte noviny a probírá všechno možný.

9:45 To už je obvykle nějaký pacient propuštěn a my můžeme začít s umýváním postele. Tuhle práci sestry nedělaly skoro nikdy, byla to povinnost sanitáře, žákyněk a nás praktikantů. Nevím, jestli to takhle důkladně dělají všude, ale my jsme to šůrovali komplet pod matrací, zespodu, otřít hydrauliku + okolí postele včetně světla, noční stolek zvenku i zevnitř, a samozřejmě celý převlíct, případně přikrýt fólií a donést čistou sklenici a vodu. Ve dvou se to dalo stihnout cca za 15 minut, ale byly dny, kdy se postelí sešlo i 12 a to bylo pak práce až do odpoledne. O tom, jak se musely desinfikovat místnosti po izolovaných pacientech se radši rozepisovat nebudu, to už je složitý jak nějaká bojová operace.

12:00 Oběd! Ale ne náš, pacientů. Zavzpomínala jsem na staré dobré časy v hotelu Litovel, i když takové ňamky jako pasírované brambory jsme tehdy na lístku nemívali. Obecně ale pacienti měli jídlo fakt dobrý, a to můžu posoudit nejen vzhledově, protože občas jsme si směli ze zbytků něco dát i my. Což byla vlastně jediná odměna za celé toto zaměstnání.

13:30 Po obědě se dělalo ještě jedno takový trochu opruzovací kolečko, protože jsme jednak doplňovali všemožný hygienický materiál v pokojích (už jste viděli vložky pro muže?) a taky jsme utírali (desinfekčním prostředkem, už zase) noční stolky, stoly, parapety, židle, vypínače, zvonky atd. Bakterie zkrátka nemají šanci...

14:30 Padla! (Německy se to řekne Feierabend)

Tady máte obrázek té nemocnice, nikdo nemá rád dlouhý texty bez obrázků...

Samozřejmě to bylo každý den trochu jiný a v mezičasech jsme dělali i spoustu jiných věcí, chodili na zvonky k pacientům, měřili tlaky a krevní cukr, vozili pacienty na operace, vyskládávali prádlo, vypouštěli katetry a další věci, co souvisí s vyměšováním a taky nás sestry braly k převazům na koukačku. Co jsme rozhodně nedělali bylo odebírání krve, zavádění flexil, zavádění katetrů, přivážení pacientů z operace, psaní do dokumentace nebo napojování infuzí. Některý dny jsme nevěděli, co dřív; jindy nás tam bylo jako much a to jsme pak třeba dělaly pořádek na sesterně ap.

Jako zkušenost to hodnotím rozhodně pozitivně, i když dlouhodobě bych jako sestra pracovat nechtěla, hlavně kvůli stereotypu, který to obnáší. Oddělení v nemocnici je takový ohromně složitý stroj, který musí fungovat podle plánu a časového rozpisu a stačí, že onemocní jeden sanitář a žákyňky zrovna mají školu a je to hrozně poznat. I to je jeden z hlavních smyslů povinného praktika - aby si budoucí doktoři uvědomili, že bez nižšího nelékařského personálu to fungovat nemůže a nechovali se k nim povýšeně. Určujícím faktorem toho, jestli jsem tam byla spokojená totiž zas a znova byli hlavně lidi v týmu a díky tomu, že jsem v tomto ohledu měla štěstí jak na vrchní sestru, tak i na ostatní, žákyňky a spol., si odnáším dobrý pocit a snad i nějaké nové dovednosti. Je sice pravda, že umývání postelí a utírání prachu je ve své přínosnosti diskutabilní, ale v rámci těchto činností se mimoděk dostanete i k takovým těm "soft skills" - komunikaci s pacientem, nebát se něco udělat, umět přiznat, že něco nevím ap. A to se vyplatí (Horste Fuchsi)!

Vím, že už je to zase dlouhý jak blázen, ale neodpustím si ještě závěrečný poznatek k vzdělávání sester v Německu, protože to je něco, co je úplně jiný, než u nás a předtím jsem o tom neměla ani páru.

1. Sestry nemusí mít maturitu, stačí úspěšné ukončení školy po druháku.
2. Následuje tříletá "Ausbildung", kde už ale nemají žádný němčiny, matematiky a spol., v rámci školy chodí normálně pracovat na oddělení hned od začátku, dostávají i nějaký plat, mají dovolené místo jednotných prázdnin a vůbec už jsou napůl v pracovním poměru.
3. Pravděpodobně se budou lišit i kompetence, přece jen česká sestra musí tuším ještě po té maturitě zvládnout tříletýho bakaláře/možná už je to jen rok, přesně nevím, a to by se projevit mělo. U nás třeba skoro nenabíraly krev, protože to dělali studenti a např. zavádění flexily nepatří mezi standardně vyučované úkony, musí si to doplňovat kurzama a tak.

Sláva nazdar, konec, teď už jsem zase plně v univerzitním režimu a praktikum je hudba dávné minulosti, nejnáročnější na něm bylo, že po příchodu domů jsem stejně musela pokračovat s přípravou na testík z chemie, a tak byly prázdniny takový fejkový, ale co už :-)

Zimák 1

Skončil. I mně. Už před dvěma týdnama. No jo, musela jsem se trochu vzpamatovat.

Bude i letňák?

Bude. S mojí účastí. Fyziku 1 jsme si napsali už v prosinci, v lednu pak následoval závěrečný testík z biologie, o týden později písemečka z latiny, první půlka histologie a na závěr, 2. února, ústní přezkoušení z anatomie. Pokud jsem se v tom hrozným bordelu, jakej tu v "ISu" je, nějak nepřehlídla, tak by všechno mělo být obstáto přes 60 % a já můžu brousit skalpely na pitevní kurz.

Do kdy mám prázdniny?

První přednášky začnou zase 9. dubna. Takže když čtu, že v Olomouci už se zase učí, neodpustím si zálibný úsměv. Nicméně je třeba dodat, že 6. dubna máme test z celé chemie, takže to už se pomalu můžu zase začít psychicky připravovat; v prvním měsíci se píše Fyzika 2 a člověk si taky někdy musí odkroutit ošetřovatelskou praxi. Takže reálně budu mít volno 22. března - 5. dubna, pokud všechno dobře vyjde (= nechytnu v nemocnici nějakýho vira a nebudu si muset protahovat praktikum). Ale praxe je super a že se není třeba připravovat na nějaký neustálý semináře a přednášky je taky znát.

Je to těžký, studovat medicínu v Německu?

Ne. Těžký to je, když při studiu člověk vychovává dítě/pracuje, aby měl z čeho platit bydlení a jídlo/nedejbože obojí zároveň. Ať už v Česku, nebo v Německu. Nic z toho se mě netýká a prostě tohle všechno je hrozně relativní, působí na to spousta faktorů a každej vnímá obtížnost jinak. Nakonec je to stejně především o tom, kolik času člověk škole věnuje a já si můžu dovolit věnovat tomu celkem dost, už jen z výše vypsaných důvodů. Těžký to taky je, pokud člověka teoretickej úvod (= tak dva roky) k smrti nebaví, nerozumí tomu, proč by se měl učit deklinovat latinský termíny a jména desítek breberek. Je tomu tak, že tyhle úvodní předměty s opravdovou medicínou moc společnýho nemají, vypovídají jen málo o tom, jaký pak bude člověk doktor, a je to v zásadě o tom "prokousání se". Já mám to štěstí, že se můj studijní obor sešel s věcmi, které mě zajímají a v dozvídání se "zbytečných" faktů nacházím až intelektuální úchylku, ačkoliv co je moc, to je moc i na mě. Jsem za to vděčná, ale kdo ví, jak se to bude vyvíjet dál, opravdu náročný předměty mě teprve čekají.

Tato fotka v sobě nese dvě zprávy: 1. jak moc vděčným zákazníkem knihovny jsem 2. že už jsem část vrátila zpátky a v poličce je tím pádem nepříjemné místo a furt to nějak padá...

Jak zvládám němčinu?

Asi jako všeobecný zdroj pobavení a občas nechápavých pohledů celkem kamkoliv, kam přijdu. Plynule a správně mluvit je těžký a kdoví, jestli ta věčná otázka "Darf ich was fragen - wo kommen Sie denn her?" /můžu se zeptat, odkud jste?/ vůbec někdy zmizí. Důležitý je, že rozumím a dorozumím se, asi líp, než bych to v září čekala, a snad nikdy jsem se nesetkala, stran svého původu, s nějakou negativní reakcí. Spíš jsou všichni milí a ochotní a jestli se mi smějou, tak o tom nevím a tím pádem je mi to i jedno. Nejvíc se moje jazykové neschopnosti projevují při různých small talk záležitostech, rychlé a adekvátní reakci na nějakou sociální interakci a v takové té přirozenosti, ale člověk od sebe nemůže chtít příliš.

Kolik to stojí?

K poslednímu lednu jsem zatím utratila skoro přesně 2000 eur, je v tom nějaká kauce na kolej (300) a 206 eur semestrálního poplatku na letní semestr, ale tak pro orientaci se ten údaj použít dá.

Jak často jezdím domů?

Byla jsem doma dva týdny přes Vánoce a pak jednou v prosinci na víkend v Praze. Cesta trvá cca 6 hodin, takže se to na ten víkend nevyplatí. Virtuálně minimálně jednou týdně :-)

Mám tady nějaký kamarády?

Jo, akorát teď všichni na prázdniny odjeli do svých domovů. Myslím, že je to podobný, jako kdybych jela studovat do nějakýho jinýho města v rámci ČR, ostatní zahraniční studenty tu nějak cíleně moc nevyhledávám a snažím se nad tím nějak moc nemeditovat, protože mi připadá absurdní snažit se naplánovat lidský vztahy. Kdo mě zná, tak ví, že úplně nejsem takovej ten družící se typ, párty párty, a někdy mám spíš sklony se trochu izolovat doma, ale vím o tom a myslím, že to není nijak tragické.

A taky mám pořád kamarády doma a dokonce byli někteří i ochotní se sem za mnou trmácet a další to plánují. Za což jsem fakt vděčná a kdo byste se sem chtěli podívat, tak se ozvěte, pro vás je to výhodný a mně to udělá radost!

Byl to všechno dobrý nápad?

Nevím a nikdy vědět nebudu. Čas, který nestrávím doma s lidma, který mám ráda, už mi nikdo nevrátí, na druhou stranu získám tady spoustu jiných zkušeností a zážitků. Subjektivně si myslím, že kdybych zůstala doma, tak by mě to vždycky trochu užíralo, že jsem tu možnost měla a nezkusila to, nezávisle na tom, která možnost je objektivně "lepší". Velká výhoda je, že pokud to tady doštěrchám do konce, tak budu mít v pozdějším pracovním a teoreticky i osobním životě mnohem volnější ruce ohledně rozhodnutí "kde pracovat -  v jakém oboru pracovat - za kolik pracovat - jakou mít pracovní dobu".

Co se týká srovnání se studiem v Česku, tak můžu napsat jen svoje dojmy získané z rozhovorů s kamarády, kteří jsou v Brně/ v Olomouci/ v Praze. Myslím si, že německý medik tolik netrpí, má víc času na vedlejší aktivity a zkrátka tu toho po nás nechtějí tolik a český medik toho dost možná bude vědět víc, než my. Pokud se mu to teda do měsíce po zkoušce stejně všechno nevykouří z hlavy. A v tom, přečíst si něco nad rámec, nikomu nic ani v Německu nebrání a učebnice máme skvělý. Na druhou stranu se tu víc dbá na rozhled po reálném životě, většinu toho volného času, co máme navíc, stejně zaplácnou všemožná praktika a jiný věci, o kterých ani nevím, že mě ještě čekají. Už jen ta ošetřovatelská praxe trvá právě 6x tak dlouho, jako v Česku a určitě o ní ještě samostatně napíšu...

První článek v roce a tak

Vida, to už přepisuju sedmičku na osmičku celý dva týdny? Kdo by to jen řekl?

Vánoční dva týdny v Brně byly docela živá voda do mého sociálního života a upřímně, bylo to fakt fajn být zase doma, vidět se po dlouhé době se všema lidma, i těma, kteří stejně jako já jsou jindy třeba v Belgii anebo ve Švýcarsku (to se jedná pořád o jednoho člověka). Projít se po Brně, zajít za babičkou a dědou, popovídat si s učitelama na gymplu, do hospody s děckama (3x po sobě), na Slunovratovej oheň. Taky si dát něco jinýho, než těstoviny a rýži, jít se proběhnout jinam, než pořád do toho stejnýho parku (park doma byl předtím taky "pořád ten stejnej park", ale teď nabyl na exkluzivitě) - člověk si ani neuvědomí, co mu všechno chybí, dokud není doma. Paradoxně se mi možná na začátku ledna odjíždělo zpátky do Lipska hůř, než tehdy na konci září. Jednak ty dva týdny byly plný příjemných setkání s lidma a odpočinku doma, jednak tentokrát chybělo takový to těšení se na něco novýho, přesně jsem věděla, že mě čekají akorát tak 4 testy na konci ledna a trochu vymrzlá kolej. A v lednu je vůbec všechno takový depresivnější.

Každopádně se potvrdilo, že čím blíž se nad námi Damoklův meč všech zkoušek houpe, tím větší vládne pospolitost mezi studenty a tak nějak všichni společně doufáme, že se nebe smiluje a nikdo nebude muset na opravný termíny. Jít společně do knihovny, případně do menzy asi nezní jako nějaký velký terno, ale udělá to hodně. Po Vánocích už dvě holky do školy nepřišly, u jedné to teda bylo jasný už předtím, vzhledem k počtu absencí, ale ta druhá (mimochodem členka naší čtverky v biologickým praktiku) překvapila myslím úplně všechny. Každopádně na odůvodnění "uvědomila jsem si, že tu práci nechci dělat" se nedá nic moc říct a pokud se to člověku takhle rozleží v hlavě, tak by ta škola opravdu neměla žádnej smysl (asi mi to přijde lepší, než "ráda bych byla doktorka, ale toho učení je tolik, že to nezvládám"). Nicméně 2 z 20 ještě před prvníma opravdovýma zkouškama je docela hustý.

S učením je to takový veselý, protože většina z nás momentálně žongluje s barevnýma obrázkama buněk do histologie, nervama a cévama v anatomii, který bychom už měli umět a svalama, který s každou další přednáškou přibývají, k tomu taky se vším od buňky přes genetiku po tasemnice do nejbližší zkoušky ze všech, biologie. No a navíc jednou týdně povinná dávka zmaru, protože "kardiologie" není "učení o srdci" nýbrž "učení o onemocněních srdce" a "anisokorie" nemá nic společnýho s anýzem, ale je to zornička ujetá někam do háje atp. Na druhou stranu jsme se konečně prohrabali těma úplnýma základama a třeba v té anatomii a histologii děláme fakt zajímavý věci, pitvy v druhým semestru klepou na dveře a třeba takovej seminář na téma srdce byl skvělej. Na obrázku to totiž vždycky vypadá hezky přehledně ("jak to jako myslíš, že není aorta červená a truncus pulmonalis modrej???"), ale žádný srdce není vypreparovaný stejně, a tak je to vždycky výzva se v těch šlaušcích vyznat (a nesplést si je třeba s otevřenou síní).

Pár postřehů na závěr:

• sinus už pro mě přestal být goniometrickou funkcí (šlo to rychle!), nýbrž "Höhlung, Ausbuchtung", prostě dutina; jo a nejsou to dva sinusy, ale dva sinus [sinús]
• nemůžu normálně cvičit, protože mi u toho běží hlavou věci jako "rectus abdominis, teď se nadechuju, takže zapojuju vnější mezižeberní svaly, tlak v dutině břišní, to znamená bránice dole a zároveň zatnutý břišní svalstvo" a tak furt dokola
• moje spolubydlící se od letního semestru odstěhuje, tak jsem zvědavá, kdo přijde novej (nechci mít předsudky, ale kolující historky nejsou moc povzbuzující)
• taky se kvapem blíží moje ošetřovatelská praxe, kde se poprvé dostanu do střetu s krutou realitou každodenní dřiny zdravotnického personálu a zalituji, že jsem se nedržela matematiky nejspíš...ne, těším se, a taky z toho mám trochu obavy, protože o ošetřovatelství vím fakt velký houby. Tak aspoň sjíždím na youtube, jak se správně odebírá krev a tak podobně. Stejně prý každej aspoň první týden nedělá nic jinýho, než Putzfrau, ještě kombinovanou s pokojskou
• o mý neslavný story s volbama asi už všichni slyšeli/četli a je to teda fakt k vzteku, nehledě, že na tom tratím 10 euro za storno jízdenky. Aspoň, že v druhým kole to nebude Mil. x Mir.

Jsem to já? Je to nový spolubydlící? Byl to dobrý nápad, nakupovat v asijském týdnu? Samé otazníky...