Physikum 2019 aneb Léto mého života (ne)

Nedílnou součástí německého studia medicíny (pokud teda nestudujete na nějaké alternativní škole s Modellstudiengängem, jako je třeba berlínská Charité) je na jiných místech už několikrát zmiňované "Physikum" - první ze třech státnic, která se skládá po druhém ročníku. V zásadě všechny doposud složené zkoušky byly jen takovými průběžnými kontrolami nutnými k získání potřebných prerekvizit k připuštění k této státnici, na kterou je potřeba se někdy v květnu letního semestru druháku písemně poštou přihlásit (byrokracie nejvyššího stupně, univerzita za vás nic nevyřeší, vše posíláte sami na Landesprüfungsamt - zemský úřad pověřený kontrolou zdravotnických povolání).

Zkouška se skládá z písemné části někdy mezi druhou a třetí třetinou srpna, která se koná ve dvou po sobě jdoucích dnech, ve formě ABCDE testu s jednou správnou odpovědí, a zkouší se v ní anatomie, histologie a embryologie, biochemie, fyziola, psychologie a soziologie a i ty malý předměty biologie, fyzika a chemie (takže všechno kromě latiny) a z následné ústní zkoušky v intervalu jednoho až snad šesti týdnů po písemné části, kde vás ještě jednou ve skupinkách po 4 studentech tříčlenná komise cca tři hodiny provrtává otázkami ze tří největších předmětů - anatomie, fyziologie a biochemie.

Asi si tedy umíte představit, že kromě odborných znalostí to hodně prozkouší i vaši psychickou odolnost, jednak proto, že zkrátka nejde umět vše, jednak kvůli nekonečnýmu učení - pro mě to byl celý červenec a srpen a první polovina září s asi týdenní pauzou po písemné části.

Jestli byl 4. semestr náročný, tak ve srovnání s na něj navazujícím létem působí spíš jenom jako takový trailer.

Abychom to od sebe aspoň trochu oddělily, vydaly jsme se poslední červnový víkend s kamarádkou a její sestrou nemedičkou bivakovat do Saského Švýcarska, což bylo asi tak největší dobrodružství celého léta, a pak jsem zasedla ke stolu a prakticky do půlky srpna střídavě četla články na Ambossu (to je takovej medickej portál, něco jako český wikiskripta, kde jsou jednotlivý témata poměrně kompaktně zpracovaný s ohledem na to nejdůležitější) a vyplňovala starý testy, ty jsou veřejně přístupný a Amboss na to má i vlastní prostředí, kde je můžete proklikávat a od otázek, který vám nejdou například rovnou přejít k článku na dané téma. Rovnou jsem využila i jakýsi tuším 50 denní přípravný plán, rovněž od Ambossu, kde jsou všechna relevantní témata rozplánována tak, aby k sobě pasovala, a zároveň máte na každý den i přidělené otázky, obvykle k věcem, které jste se učili před pár dny + na konci je pak závěrečný opakování. Okolo přípravy na Physikum v Německu existuje celá věda, někteří lidi to jsou schopní se svým spolužáky hodiny diskutovat. Tuším, že jsem 50 dní neměla, takže jsem musela trochu improvizovat a vím, že sem tam jsem si naplánovala i odpočinkový den, akorát to obvykle padnulo na nějaký přejezd Německo - Česko, nebo jsem v předchozích dnech prokrastinovala tak udatně, že mi nezbývalo, než to o "volnu" aspoň trochu dohnat, jinak bych byla vystresovaná ještě víc - zkrátka moc si ze mě příklad, co se psychohygieny ve zkouškovém týče, neberte :) Na pár dní (asi 3) jsem se otočila i na táboře a byla jsem na jedné svatbě a taky na našem letním víkendu se spolkem první pomoci, část času jsem se učila doma v Brně, část v Lipsku. Dost lidí se učí i společně, ale já na tohle moc nejsem, buď látku ještě neumím, a tak nemá smysl se o ní bavit, nebo ji umím, a pak nemám čas to ještě jednou probírat, nýbrž potřebuju se učit něco novýho. S postupujícím časem se mi ten plán rozkližoval čím dál víc, až mi to nakonec už bylo úplně jedno, zkrátka jsem se snažila za ten den aspoň trochu někam posunout a posledních pár dní už mi bylo úplně jedno, jestli tam těch 60 % načárám, nebo ne, hlavně když už se nebudu muset učit.

Termíny na ústní se člověk dozvěděl až snad někdy dva týdny před písemnou a dopis s přidělenými zkoušejícími a pozvánkou přišel vždy až dva týdny před termínem ústní. Na ni bylo potřeba učit se zase úplně jinak, než nekonečným vyplňováním starých otázek na část písemnou - obvykle bylo záhodno sehnat si protokoly ze zkoušení u daných lidí v minulých letech a zkusit z nich vytáhnout esenci jejich oblíbených témat, důležitých detailů, na kterých bazírují apod. Trochu smůlička byla, když jste dostali někoho, kdo zkoušel první rok, jako my na anatomii, nebo někoho, kdo zkouší už tak dlouho, že se na základě protokolů stejně žádný téma vyloučit nedá (jako my na biochemii a fyziologii). Jediná výhoda byla, že zkoušejícího z biochemie jsem měla v průběhu roku i na seminář, a tak jsem tušila, jakým způsobem se tak ptá a co chce slyšet a navíc si mě ze semináře myslím i trochu pamatoval. 

Z hovorů se svými spolužáky jsem získala pocit, že jsem z toho psychicky vyvázla ještě celkem bez ztráty kytičky - snad díky své přirozené drzosti, která mě nenechala v žádné ze slabých chvilek doopravdy celým svým rozumem uvěřit neustále přítomnému tichému hlásku, namlouvajícímu, že pokud u ústní dostanu některé z cca 30 % mnou neoblíbených témat, tak normálně po hlavě vyletím (kterážto varianta byla skutečně reálnou) a pod tíhou tohoto faktu se sesypat na hromádku. A z druhé půlky díky své existencionalistické lhostejnosti, která mi už tři a půl roku pomáhá uvědomit si, že písemka je jen cár papíru a že naučit se stihnu, co stihnu a dál se děj vůle Boží - a že mi nijak nepomůže, když se na sebe budu zlobit, že jsem začala pozdě. (A hned v druhém sledu mé existenciální já dodává, že stejně za chvíli umřu, o něco se snažit nemá velkého smyslu a všichni jsme jen trapné figurky falešně přesvědčené o své vlastní důležitosti. Díky, mozku.)
Spala jsem celkem normálně, jedla jsem takový klasický studentský zkouškobdobový mišmaš z pěti základních poměrně zdravých potravin pořád dokola a "vykoupím v supermarketu všechny sladkosti, co najdu", nezvracela jsem den před ústní, dokonce jsem normálně snídala a náladu jsem měla sice permanentně mdlou a sarkastickou, ale v zásadě stabilní.
Brečela jsem za ty tři měsíce snad jen jednou, dvakrát, a to ne nad zoufalstvím z blížící se zkoušky, ale nad pocitem marnosti po druhým naprosto zbytečně promrhaným odpoledni v řadě, kdy jsem místo učení dělala nějaký blbosti na internetu a nebyla po pět hodin schopná se od toho odtrhnout.

Pocit poté, co nás v den D, muselo to být někdy okolo 14. září?, asi tři hodiny grilovali a pak konečně padla poslední otázka, po krátké poradě zkoušejících známky jiné, než 5, a člověk vylezl na čerstvý vzduch a konečně shodil z ramen ty dva a půl měsíce neustálýho učení a stresování se, byl opravdu k nezaplacení. Nevím, jestli je to jen tím, že nejsme na ústní zkoušení zvyklí, narozdíl od studentů v ČR - na druhou stranu přecejen je něco jiného být zkoušen ze tří dvou- až třísemestrálních předmětů zároveň s vědomím, že druhý pokus je nejdřív za půl roku.

Léto 2019 jsem si tedy opravdu nijak zvlášť neužila, ačkoliv průprava do budoucna to nebyla špatná a bez Physika bych se nikdy nedonutila se ty věci naučit tak pořádně. Tahle obrzkouška tak trochu vyrovnává ty pohodovější první semestry a odvážím se říct, že co se náročnosti, obsahu i formy studia týče, jsou první dva ročníky, ta ryzí preklinika, v Česku i Německu naprosto srovnatelný - v Německu možná víc nakloněný lidem, kterým vyhovuje písemný zkoušení a jen jeden velkej velkej stres místo víc jen o něco menších stresů na konci každýho semestru. Další podobný mecheche mě čeká na konci pátýho ročníku, tam Amboss nasazuje rovnou se 100 denním učebním plánem - no zatím se mi na to fakt nechce pomýšlet.

Start třetího ročníku byl Physikem hodně poznamenaný, jednak všeobecnou nulovou motivací, nedostatečným odpočinkem před začátkem semestru a taky slušným promícháním složení ročníku vzhledem k tomu, že přecejen dost lidí muselo opakovat, nebo rovnou státnici o půl roku posouvali. Vytvořily se nové studijní skupiny, do kterých jsme se zapisovali sami dle svého uvážení (a kam se vešlo jen 5 lidí, což dost často třeba o jednoho člověka nevyšlo...). Všichni jsme se ale těšili, že konečně přijde ta slavná klinika - jestli to tak opravdu bylo se ovšem dozvíte zase až v dalším článku :)

Druhý rok v Německu

Tenhle článek dopisuju rovněž zpětně v květnu 2021 a narozdíl od článku k letnímu semestru prváku jsem si tehdy zapsala prakticky jen jednu větu:

"Jsem ráda, že je za mnou."

Čas všechna traumata trochu zahladí, ale je pravda, že ten druhák asi poměrně náročný byl. Až po roce na mě začala doopravdy doléhat realita toho, že jsem tu natrvalo, nebo minimálně na 6 let, realita toho, že život doma probíhá beze mě, že na spoustě párty a hospod nebudu, že si moji nejbližší kamarádi museli najít jiné osoby, se kterými sdílí své každodenní slasti a strasti. Kromě toho začala být škola intenzivnější, hlavně v zimní semestru, kdy jsme měli dohromady fyziologii, biochemii a neuroanatomii. Fyzio a biochemie probíhaly asi stejně, jako je tomu v ČR - série přednášek (myslím, že snad 4 do týdne! z každého z těchto dvou předmětů), týdenní semináře a dvou až tříhodinová praktika cca dvakrát za tři týdny. Ty byly docela zábavný, pamatuju si, že jsme třeba ve fyziologii k ledvinám dělali pokus "jeden vypije půllitr normální vody, druhý půllitr hypoosmolární, a pak budou co půlhodiny chodit na záchod a odebrané vzorky budeme zkoumat z hlediska množství i složení". I praktika k objemům plic, EKG a srdci, smyslům, byly vtipný a názorný, akorát teda obvykle mega dlouhý. Biochemie byla víc o pipetování a míchání nějakých průhledných vodiček, to mi pro praxi přišlo trochu míň relevantní, ale z hlediska výuky si nemůžu stěžovat, biochemický ústav si s tím dává velkou práci.

Dvakrát za semestr (v zimě i v létě) jsme z fyziologie i z biochemie psali ABCDE test, což je u těchto předmětů forma zkoušení dost nešťastná, jelikož v nich jde hlavně o pochopení látky, které se takto moc testovat nedá a když se o to ústavy snaží, vyústí to v překombinované nesmyslně složité otázky, které vás nachytají spíš na nejasné formulaci, než na faktických neznalostech. Hodně lidem to dost zatopilo pod kotlem, pro ukončení předmětu bylo nutné dosáhnout celkově ve všech 4 testech určité hranice bodů, takže se chleba doopravdy lámal až v létě a pár lidí hlavně kvůli biochemii muselo o půl roku posouvat Physikum (první státnici), protože si museli napsat náhradní test z kompletní látky. Na druhou stranu pro střelce, jako jsem já, kteří s ABCDE systémem mají celkem šťastnou ruku a dokáží správnou odpověď občas logicky vyvodit, aniž by k danému tématu byli schopni něco aktivně říct, skýtal tento systém možnost nasbírat v prvních písemkách dostatečné množství bodů, aby si na konci letního semestru nemuseli dělat starosti a mohli poslední písemku vypustit v rámci dobromyslného snížení bodového průměru pro celý ročník (na základě nízkého průměrů můžou vyučující snížit bodovou hranici). Vypustit učení se témat z letního semestru by samozřejmě vzhledem k blížícímu se Physiku bylo velmi krátkozraké :)

V zimním semestru nás zaměstnávala ještě neuroanatomie - vyhradit na ni celý semestr mi přijde jako poměrně dobrý nápad, přecejen je toho HODNĚ a zároveň je poměrně systematická a když je na ni dost času, dá se naučit i pomocí logického myšlení a ne jen bezduchým memorováním. Z neuroanatomie jsme někdy v lednu taky psali ABCDE test, který byl tenkrát takřka identický s tím loňským vyneseným - úspěšnost tedy byla vysoká.

Aby anatomie nebylo málo a abychom si náhodou o zimních prázdninách příliš neužívali volného času, následoval ještě finální obrtest ze všeho, co jsme se za 3 semestry anatomie naučili. Od kostí přes svaly, cévy, nervy, hrudní a břišní dutinu až po hlavu, krk a neuroanatomii. Tuto lahůdku jsme měli naordinovanou cca dva týdny po začátku letního semestru, což reálně znamenalo, že název "prázdniny" byl pro zimní přednáškovou pauzu opravdu spíš jen takovým vtípkem, jediný rozdíl byl, že jsem se mohla učit doma v Brně, nebo třeba mezi výjezdy na pětidenní praxi na záchrance. Neuroanatomii jsem naštěstí ještě jakžtakž uměla ze zimy a vzhledem k tomu, že k Physiku je potřeba anatomii opět aktivně ovládat celou, vlastně ještě i s histologií a embryologií, tak je tato tortura asi nutná, jinak bychom na tom v létě u Physika, po roční pauze od pitev v letním semestru prváku, všichni vyletěli.

Málem bych zapomněla ještě na skvělý předmět Medicínská psychologie a sociologie, jinak taky nazývaný "jak snadno v písemném Physiku nasbírat nějaké bodíky". Hustotou a exaktností informací se s výše jmenovanou fyziologií, biochemií a anatomií nedá srovnávat, je to takový mix různých psychologických teorií a modelů, proberete Freuda, 5 rovin komunikace, dozvíte se něco o fungování německého zdravotního systému a o základech statistiky a vědeckých studií. Prakticky každý rok se ptají na ty samé věci, takže je zkrátka potřeba naučit se baterii základních pojmů a pomalu Pavlovovským reflexem zaškrnout "Empowerment" a "shared decision" pokaždé, když je uvidíte. Celkově toho taky nebylo úplně málo a nejsou to zrovna fakta, která by vás nějak bavilo se učit, ale takových je ve studiu spousta. Některý ty věci, jako třeba statistika a zdravotní systém se probírají i v klinické části studia ještě asi 3x, tak moc nerozumím, proč to musí být už v preklinice.

Posledním druháckým předmětem byl "Úvod do klinické medicíny" v rámci nějž jsme navštívili několik různých oddělení za cílem trochu se "nadýchat tamějšího vzduchu". Pro splnění předmětu stačila docházka, na některých odděleních to měli připravené dobře, na některých nevěděli, co s námi, medickými kuřaty, která z kliniky nic netuší, mají dělat - koncept nahlédnutí do různých oborů a příležitost nechat se nadchnout tedy celkem zajímavý, provedení už místy pokulhávající. Zajímavá byla třeba revmatologie, protože upřímně - kdo z vás si umí ve druháku představit revmatologického pacienta? (Já to moc neumím ani ve čtvrťáku...)

K těmto povinným věcem jsem si k tomu na sebe ještě vzala pomáhání na prváckým mikroskopování v histologii a v letním semestru, poté, co nám odpadla neuroanatomie a já měla asi strach, že bych se mohla třeba nudit, jsem začala ještě doučovat zahraniční studenty z prváku v normální makroskopický anatomii a tak si prakticky celý pitvy dala ještě jednou. Zpětně to byla skvělá příprava na první státnici, protože mi to nedovolilo zapomenout to, co jsem se v prváku v anatomii naučila - ke konci semestru jsem ale byla opravdu dost vyčerpaná a od té doby už jsem si taky žádnou doučovací/vyučovací brigádu (ani žádnou jinou teda) ke studiu nevzala, protože to z mýho pohledu může mít jen dva možný konce

a) upozadím to, co se aktuálně ve svým vlastním studiu nově učím, abych měla dost času připravovat se na vlastní lektorskou činnost

b) nemám dost času se pořádně připravovat na mnou vedenou výuku, která potom stojí za nic a já se stydím, že jsem si vůbec dovolila někomu něco vykládat.

Vím, že hodně lidí je s brigádama tohoto typu spokojených a říká se, že člověk se toho skrze výuku ostatních sám naučí nejvíc - já jsem v tomto asi příliš velký perfekcionista a dráb sám na sebe, a tak jsem se poté, co byly první státnice definitivně z krku, k předmětům z prekliniky už nevrátila. 

Podobnou příležitostí k lektorování a vydělání si nějakého toho eura je vedení kurzů v naší "Lernklinik", což je takové simulační centrum, kde probíhají například přídatné kurzy propedeutiky, něco k urgentní medicíně, ultrazvuk a další srandy, všechno v režimu "peer to peer", tedy od studentů po studenty, a samozřejmě i v našem spolku AG EH Med, se kterým organizujeme kurzy první pomoci. Lernklinik jsem v rámci zachování duševního zdraví a taky proto, že nevím, jak bych měla někomu vykládat něco, co sama neumím (no hate na spolužáky, kteří tam působí, u některých kurzů ta vlastní klinická zkušenost není zase tak klíčová, někteří tutoři ji díky různým zkušenostem nasbíraným na cestě ke studiu mají) oželela, AG je jediné místo, kde nějak výukově působím a i tak mi to dává zabrat. (A je to dobrovolnictví, takže to nepočítám k brigádám, ale k volnočasovým aktivitám :D)

Po školní stránce to teda bylo hodně náročný - zároveň se ale v druháku tak nějak uštěrchaly různý ty nový kamarádství, trochu se vykrystalizovalo, kdo má na medicíně v plánu zůstat a vznikly zajetý koleje, pravidelný holčičí večery a hlavně nekonečný polední oxidování v menze, na který v aktuální koronavirové sociální izolaci s velkou láskou vzpomínám. I přes vyčerpání ze školy jsem se tak psychicky cítila určitě spokojenější, než třeba v druhém semestru, kdy to po mezilidské stránce pořád ještě bylo hodně nestabilní a takový konkurenční.

Prakticky plynule na druhák navázala první státnice - Physikum, která si však zaslouží vlastní článek :)

Prvák - letní semestr. To jsme vlastně jen pitvali.

Tenhle článek jsem sice na v létě 2018 rozepsala, ale nedokončila, a tak se k tomu dostávám až zpětně v květnu 2021. Čas oponou trhnul a už si ten prvák opravdu moc nepamatuji, přesto aspoň pro rámcovou představu a úplnost článek publikuji...

Oproti zimě jsme vlastně neměli žádný předměty. Zato učení bylo víc než dost. Přišel totiž slavný Präpkurs - pitvy. Přednášky z anatomie, královny tohoto semestru, byly povětšinou užitečný a tak nějak se postupně probíraly různé systémy (dýchačák, oběhový, trávicí, imunitní, urogenitál, prostě všechno kromě mozku) a do toho i topografie. Paže, noha, záda a břišní a hrudní stěna byly odpřednášený už v zimním semestru, takže šlo především o hrudní a břišní situs (to je takový učený slovo pro "uspořádání" nebo tak něco) a krk s hlavou. Po prvním roce by tedy student měl teoreticky znát celýho člověka kromě CNS, co tak i cca i je.

Slavný Präpkurs je takový klenot celé preklinické části studia a je pravda, že kdo se do té doby jako medik moc necítil, se s prvním dnem na pitevně těchto pocitů nejspíše definitivně zbavil. Několikrát nám bylo zdůrazňováno, že si máme možnosti vidět anatomii na reálných tělech velmi vážit, protože to tak na všech univerzitách není. A je to pravda, jak stojí nad dveřmi ústavu "jediné místo, kde mrtví učí živé" a myslím si, že je důležité vidět tu různorodost odchylek od učebnice, ošahat si reálnou tkáň a vidět jak jsou všechny ty různé věci dohromady seskládány. Tohle vám sebelepší obrázek nezprostředkuje (a asi ani video) a v době laparoskopických operací si neumím představit, že chirurg třeba to otevřené břicho vlastně nikdy neviděl. Navíc některé anatomické prostory je z textu či obrázku fakt těžký pochopit (hlavně co se týká břicha a pánve, tříselný kanál, předstěry a tak)

Jak to celé probíhalo? Byli jsme v rámci seminární skupiny rozdělení na dvě půlky a každá tato půlka byla u jednoho stolu ve fakt velkým sále, kde v tu samou dobu pracoval buď celý ročník, nebo jeho polovina. Na každém stole bylo jedno tělo, které skupina cca 10 lidí v průběhu celého semestru preparovala. Byli jsme tam tak 3x - 4x týdně vždycky cca na 2 hodiny a před blížícím se zkoušením byl vypsán alespoň jeden termín na samostudium, kdy se nesmělo nic preparovat, ale člověk si mohl hotové prohlížet. Na každé 3 stoly připadal jeden učitel, který měl k ruce 1-2 tutory, takže v ideálním případě byl u každého stolu někdo, kdo vedl postup práce a vysvětloval. Tutoři byli studenti 2. ročníku, kteří minulý rok zaujali svojí šikovnosti (a taky měli náladu to dělat) a velmi určovali kvalitu celého toho výukového procesu.

Celý semestr byl rozdělen do 5 úseků, po kterých probíhala ústní kontrola právě u toho učitele, který měl na starosti 3 stoly (tj. vždy u toho samého) a bylo potřeba dané struktury do zkoušení řádně vypitvat a připravit, protože se z nich pak i zkoušelo a když si to hezky nepřipravíte, tak tam nic neukážete. Důsledkem tohoto bylo, že člověk na začátku nového úseku pitval tak trochu naslepo, protože zrovna s jazykem na vestě absolvoval zkoušení z jiné látky a ještě rozhodně neměl nastudováno nové učivo.

Kromě Präpkursu jsme v létě měli opravdu snad jen laboratorní cvičení z chemie, která jsme ale museli jen absolvovat, zkouška proběhla už po prvním semestru. Kolkolem to byl taky čas trochu intenzivnějšího poznávání se se spolužáky - zároveň se ale u některých stolů trochu srážela ega těch, co chtěli příští rok dělat demonstrátory. A taky jsem byla na svým zatím jediným německým medickým plese! Příští rok už to totiž pořádali v nějakých fancy prostorách za neskutečný ceny.

V letním semestru jsem se taky začala trochu angažovat ve spolku, se kterým organizujeme kurzy první pomoci a byla takhle třeba v Rostocku - naše organizace je celkem na pěti univerzitách a na každé z nich se jednou za semestr pořádá kurz první pomoci potřebný pro přihlášení k první státnici. V daný víkend se tedy v daném městě sejdou lidi z buněk po celém Německu a společně dají dohromady dostatečný repertoár lidí pro všechny výukové hodiny i hrané simulace. Už v letním semestru prváku jsem "učila" svou první hodinu, která tehdy dopadla dost katastrofálně, protože zkuste si 45 minut vést skupinu 20 lidí v cizím jazyce. Nenechala jsem se ale odradit a ve druháku už mi to šlo o poznání líp, i když dokonalý moje hodiny stále nejsou.

Svoje první vysokoškolský letní prázdniny už si ani pořádně nepamatuju - určitě jsem se vrátila na pár týdnů domů i kvůli skautskýmu táboru a pak jsem 6 týdnů pracovala na ošetřovatelské praxi na gastroenterologii.