Zprostředka 3. semestru - jak si hrajeme na doktory

Tak jo, po pár měsících zase něco píšu. Doufám, že se mi ke třetímu semestru podaří napsat ještě i něco dalšího, protože máme teďka fakt zajímavý předměty jako fyziologii, biochemii a neuroanatomii, a kromě školy mám vlastně v životě i další zábavný věci, ale dřív, než o Vánocích to asi nebude.

Kromě spousty předmětů plných moudrých informací o fosfofruktokináze a jejích kamarádech máme ve 3. semestru taky předmět, který se od těch ostatních výrazně liší, a to Lékařskou psychologii a sociologii (volně přeloženo). Teda přednášky jsme měli už i minulý semestr, ale až teď máme i něco s povinnou účastí. Nijak tady nechci zabíhat do srovnávání, jestli je fyziologie pro doktora důležitější než psychologie, protože se to srovnávat nedá, závisí to na způsobu, jak je to učeno, na tom, co člověk později jako doktor dělá atd.

Chtěla bych vám tu ale hezky začerstva popsat svoji dnešní zkušenost právě z tohohle předmětu. Kromě těch přednášek máme tento semestr ještě jednou týdně kurz komunikačních dovedností, který trvá 3 a čtvrt hodiny a je určen právě k nějakému přenesení teoretických znalostí z psychologie do naší budoucí praxe. Zacílený to je především na správné vedení rozhovoru, různá specifika, co nás u toho mohou potkat (od nedostatku soukromí po sdělování těžké diagnózy ap.) a čím si člověk může pomoct.

Část toho času nám tam oni sami něco povídají, část přeformulováváme sugestivní otázky, aktivně nasloucháme svým kamarádům nebo hrajeme různé více či méně ezo hry, ale hlavní vzdělávácí prostředek tohohle celýho kurzu jsou 10 minutové "přehrávky", kdy vždy jeden ze studentů doslova oblékne bílý plášť, na těch 10 minut se stane doktorem a musí v hrané situaci dojít k nějakém předem danému cíli. Pacienty nám hrají herci, které my neznáme, takže je to opravdu poměrně realistický (nevím, jak by se to dalo ještě líp nasimulovat), zadání dostaneme týden předem, abychom se na to mohli připravit, prostudovat si tematiku, o kterou půjde, vymyslet si taktiku, jak splnit zadaný úkol atd. Za jednu vyučovací jednotku (= jednou za týden) se ty scénky stihnou dvě, mají taky vzájemnou souvislost (obvykle jde o toho stejného pacienta, jen v jiných fázích léčby, nebo tak). Nejlíp si to asi představíte na konkrétních příkladech - zatím jsme měli dva kurzy s "herci" a to:

• první setkání kvůli akutním bolestem zad, sběr anamnézy + další termín s úkolem naznačit, že za bolestmi zad by mohla stát nadváha a co s tím pacient může dělat
• rozhovor s rodičem, jehož dítě má akutní zánět slepáku a potřebuje operaci + propouštěcí rozhovor s dotazem, proč dcera není očkována proti spalničkám a nějaký to info k tomu, že očkování nezpůsobuje autismus ap.

Další témata budou opravdu různorodá, co mi tak utkvělo v hlavě je třeba rozhovor přes tlumočníka s cizincem, rozhovor s nedoslýchavým pacientem, myslím, že i nějaké sdělení onkologické diagnózy ap.

Po 10 minutové scénce to samozřejmě důkladně probíráme (tak půlhodiny určitě), ostatní studenti mají přidělené různé oblasti zpětné vazby (empatie, strukturovanost, verbální projev, neverbální projev), něco k tomu řekne i pacient - herec, náš učitel/tutor atd.

Proč to tady celý tak důkladně popisuju - bylo mi jasný, že někdy to podstoupit budu muset a taky mi bylo jasný, že obtížnost bude spíš stoupat, než klesat, a tak jsem se přihlásila právě na rozhovor o nutné operaci slepáku. Musím přiznat, že jsem z toho byla dost nervózní, nepovažuji se za nějakýho mistra v komunikaci, cítím se nejistě, když lidi okolo mě dávají najevo emoce a ještě k tomu je celej ten špás v němčině. Den D byl dneska...a bylo to dobrý. Nebo aspoň to nebyl totální průšvih, co jsem doufala, že zvládnu jsem zvládla, herečka to hodnotila vlastně hodně pozitivně, spolužáci mi to taky pochválili a mám z toho dobrý pocit. 

Tady pro doklad, že jsem z toho byla opravdu poměrně "po....." a na moje poměry velmi pečlivě připravená...

V průběhu jsem si sice trochu říkala "do háje", protože maminka oné holčičky se slepákem byla opravdu hodně vystrašená, roztěkaná (= paní to hrála dobře) a protože jsem dost dobře neměla žádný nápad, jak to zastavit, tak jsem prostě povídala to, co jsem říct potřebovala (co dceři je, co chceme dělat,...), snažila jsem se jí moc neskákat do řeči a reagovat klidně na to, co verbálně a nonverbálně říkala a doufala jsem, že se nerozbrečí, nebo nějak totálně nesesype. Ve zpětné vazbě mi pak paní říkala, že to na ni působilo uklidňujícně, že jsem aspoň vypadala, že mám ánung a jsem profesionální a že se cítila respektovaně a ne ignorovaně (i když to tak trochu byl můj způsob, nenechat se tím strhnout a zkusit to nějak rozdiskutovat). Myslím, že to i dobře znázorňuje, že není žádné vyloženě správné, nebo vyloženě špatné řešení a že stejný přístup může u dvou různých pacientů vyvolat naprosto opačné pocity - někdo jiný by se možná cítil nedostatečně emocionálně vyslyšen a třeba by to nechal vyeskalovat opravdu až do nějakého průšvihu, moje herečka to samé nazvala "uklidňujícně působícím".

Důvod, proč to tu píšu není (jen) se pochlubit, že jsem to zvládla, ale to, jak mě překvapilo, kolik didaktického potenciálu to má a jak důležitý aspekt studia medicína to je. Přistupovala jsem k tomu už i před vlastním představením s respektem a přišlo mi to smysluplné, ale vlastní zkušenost to všechno jen potvrdila. Myslím si, že žádný z nás studentů se necítí úplně komfortně, když musí něco takového podstupovat, to, že v místnosti jsou ještě další lidi a učitel (!) to všechno dělá ještě horším - na druhou stranu opravdu nevím, jak tenhle aspekt profese trénovat líp a jsem opravdu vděčná za tu možnost si něco takového vyzkoušet nanečisto.

Kdyby si někdo chtěl dopodrobna pročíst zadání.

Trochu s tím souvisí i jiná zkušenost z jiného předmětu, kterou jsme se dvěma kamarádkami získaly shodou náhod před dvěma dny. Jde o předmět "Úvod do klinické medicíny", v rámci nějž chodíme každý týden na jiné oddělení a tam si s námi pak dělají, co uznají za vhodné (většinou něco jako "tour de nemocnice", nebo popovídání v seminární místnosti, takže nic hvězdnýho). Blíž možná v nějakém jiném článku, nicméně tento týden jsme byli na kardiologii v Herzzentru, kde jsme se dostali doopravdy k pacientům, mohli se dívat na zátěžové EKG a sono vyšetření. No a právě s těma dvěma holkama jsme se úplnou náhodou nachomýtly k tomu, že jsme si mohly "zahrát na doktorky", protože náš doktor nám po jednom ultrazvukovém vyšetření řekl "jo, tak jestli si to chcete zkusit, tak tady vedle čeká pacient na vyšetření a stejně tam jenom leží, tak naschvál, jestli to srdce najdete...", dal nám do ruky hlavici sona, vysvětlil zhruba, jak se to drží (rozhodně jen v levé ruce!!!), zmizel někam za svojí prací a nechal nás tam s pánem samotný. Tohle byla pro nás samozřejmě supr zkušenost, pán byl milej a tak (moc jsem toho nenašla), ale souvislost s naším psycho kurzem má spíš to první vyšetření, kde jsme jen koukali, jak to doktor dělá sám. No a k tomu prvnímu pánovi se choval prostě hrozně. Jako nejsem žádný sluníčkář, je mi jasný, že to člověk nemůže v praxi dělat předpisově, jako se to přednáší v psychologii, že každý má trochu jiný způsob, jak s pacienty komunikovat, ale tohle bylo fakt za hranou. Ten doktor v zásadě úplně přehlížel jakýkoliv signály, ať verbální či neverbální, v zásadě toho pacienta ignoroval, byl netrpělivej a jak jsme se později shodly, to, že pacient od začátku moc spolupracující nebyl, svým přístupem asi tak tisíckrát zhoršil.

Je to k zamyšlení, nechci nikoho soudit na základě desetiminutového setkání, nicméně takovýhle zkušenosti pak ten náš komunikační kurz zase staví do jinýho světla. Protože bych se ráda naučila být  v budoucnu aspoň ne tak hrozná, jako tento doktor (čímž absolutně nehodnotím jeho lékařské schopnosti).

Tak jo, doufám, že jsem vám třeba zase trochu přiblížila jak tu tak žiji a co se tu učíme. Hrozně ráda bych se blogu věnovala víc, protože si myslím, že zajímavých věcí tady děláme fakt spoustu, ale čím zajímavější to je, tím je to i náročnější na čas a posledních pár dní jsem fakt vstávala mezi šestou a půl sedmou, nešla na přednášky, protože jsem se potřebovala učit, šla na povinný semináře a jiný věci, přišla domů, uvařila si a do desíti se zase učila, nebo si cvičila tenhlecten rozhovor, nebo svoji hodinu na kurz první pomoci. To se pak na blog píše těžko (už teď mám kvůli tomuto článku špatný svědomí).

I z těchto důvodů jsem si před pár dny založila k blogu i Instagram, kde nad tím člověk nestráví tolik času a třeba se i dokopu tam něco psát častěji. Sama jsem zvědavá, jestli mě to bude bavit a jestli tam budu něco přispívat. Každopádně pokud vás to zajímá, tak se tam dostanete buď vpravo přes menu, nebo přes tenhle odkaz:

https://www.instagram.com/zbrnadolipska/

Asi tam rovnou budu dávat i odkazy na nový články na blogu, tak to třeba můžete využít, jako upozornění na nějakou aktivitu tady, nebo tak něco...

Z