Doktorarbeit - Roční pauza od studia

Poslední aktualizaci svého života jsem psala někdy v půlce dubna, článek najdete zde.

Co se týče nových metod a zážitků toho zase tolik nepřibylo, zbytek času v laboratoři se nesl ve znamení zdlouhavého projektu s myšmi, který obsahoval starání se o živé myši, preparaci mozkové tkáně, zamražování, krájení na sklíčka, barvení a počítání nabarvených jader. Taky jsem byla na té konferenci, která mě docela nudila - hlavně proto, že většina přednášek byla neuvěřitelně specifická a s mým tématem nesouvisející. A nesmím opomenout, že jsem se neskutečně dlouho drbala se slavným Western Blotem, u kterého jsem vůbec ráda, že nějaké výsledky budu moct do práce použít.

Teď, na konci října, 3 týdny před začátkem výuky, už mi v laboratoři zbývá jen nafotit pár (desítek) sklíček a snažím se dopsat do konce aspoň metody, dřív, než vše zapomenu.

Tím moje hraní na vědkyni skončí a po roční pauze se navrátím k běžnému studijnímu režimu, ačkoliv mě samozřejmě ještě čeká sepsání výsledků do článku a další omáčky okolo do Doktorarbeit. Celá tahle zkušenost s jiným životním režimem mi sama o sobě přijde zajímavější, než konkrétní věci, které jsem ten rok dělala, tak se jí dál v textu chci věnovat trochu obšírněji.

Hodně jsem zvažovala, jestli do toho vůbec jít. Jestli si ten čas opravdu chci vzít, i když bych nutně nemusela. Proti mluvilo například to, že jsem byla zrovna fajn rozjetá z letních praxí a konečně i přes skoro neexistující covidovou výuku začínala mít trochu pocit jistoty v tom, že nějaký basic lékařský věci typu anamnéza, vyšetření, kanyly, … zvládám. Pro zase to, že jsem se ještě necítila úplně ready na to, za dva semestry nastoupit na šesťákový praxe a neměla vymyšlený, kde po světě je chci dělat. A takyjsem se nechtěla oddělit od většiny svých kamarádek, které si z různých důvodů zrovna braly volno taky.

Po roce toho nelituji, zároveň to ale nebyl ani nejskvělejší rok mýho studia.

Plusy

• Organizačně to dávalo smysl, vím, že titul mít chci a tohle byla pro danou chvíli nejlepší cesta, jak si nějakou Doktorarbeit zařídit.
• Hlavně ze začátku byla velká úleva moct si organizovat čas sama a nebýt sešněrovaná poměrně nabitým a pevným rozvrhem. To mně zároveň ukázalo, že sama na sebe si bič úplně ušít neumím, hlavně pokud to není aktivita, která mě vyloženě baví. Nějaké poznání a zkoušení z kategorie "jak se neuprokrastinovat k smrti" je ale vždy cenné.
• Mohla jsem se věnovat aktivitám ohledně výuky první pomoci (a že jich bylo).
• Napsala jsem si v předstihu několik zkoušek z páťáku, čímž se mi do budoucna ulevilo a zároveň jsem se ráda učila něco klinickýho.
• Dostala jsem příležitost vyzkoušet si spoustu metod a obecně věcí z vědy, čímž se třeba někdy budu moct ohánět.
• Měla jsem v kanclu 3 skvělé spolutrpitele, se kterýma byla spousta srandy. A s našima 2 vedoucíma taky.

Mínusy

• Hlavní mínus je taková dost subjektivní věc, aneb cca chvíli po podepsání všech papírů se mi prodlužování studia začalo akutně nehodit.
• V labu se moc nehraje na nějaké zkouškové či prázdniny mezi semestry, takže ve výsledku jsem byla pryč z Lipska mnohem míň, než předchozí roky, strávila jsem tu i skoro celé léto.
• Zase a znova jsem si potvrdila, že základní výzkum zkrátka není věc, ze které bych byla úplně v extázi, je to babrání se s neskutečnými detaily v neuvěřitelně dlouhým časovým horizontu…než vám s velkou slávou vyjde pár A4 nesrozumitelnýho textu.
• Naopak mě baví klinika, ruch nemocnice, vlastně i to samotný učení – a taky si potřebuju pravidelně odškrtávat splněný předmět, vidět nějaký posun.
• Jestli jsem kdy něco z medicíny uměla a věděla, tak už to zase dávno neumím a nevím.

Nemám ve zvyku se příliš zabývat už udělanými životními rozhodnutími, která nejde vrátit zpět, měla jsem nabídku na práci i na anesteziologii o syndromu akutního respiračního selhání, což by bylo téma i obor snů - protože bych tam ale musela vše stihnout za jeden semestr, navíc až od půlky října, rozhodla jsem se dát na příslib míň stresového ročního horizontu. Jak by to na anesteziologii dopadlo už se nikdy nedozvím, roční vhled do jiného prostředí a změna rytmu byla určitě zajímavá zkušenost. Teď už se těším zase na studium a pomalu i na to, že se třeba někdy dohrabu ke konci...

Volitelný předmět (klinika) - Plastická chirurgie

- Text příspěvku na toto téma, tak, jak je i na Instagramu -

Že plastickou chirurgii dělat nebudu, mi je jasný ode dne, kdy jsem se na stáži na ARO zeptala jednoho z operujících chirurgů, jestli ta druhá popáleninová operace je taky čtyřhodinová a jestli už po tom půjde domů. A on odvětil, že ještě musí sepsat několik posudků pro pojišťovnu a že běžně chodí domů okolo osmý večer.

To ale nic nemění na tom, že je to obor neskutečně rozmanitý a zajímavý, což v běžné výuce jaksi neodráží přednášková dotace cca 2 – 3 hodin. Navíc to byl asi jediný z rozumných volitelných předmětů v letním semestru, kdy bývá nabídka výrazně užší, než v zimě, kdy je na to v rozvrhu přímo vyblokovaný prostor. Mně ale přišlo fajn mít povinný volitelňák pro jistotu z krku a taky už jsem se po roce v laboratoři fakt chtěla podívat někam do nemocnice.

Výuka trvala jeden týden od pondělí do pátku dopoledne a účastnili jsme se jí všeho všudy dva, což bylo super, protože to znamenalo naprosto luxusní poměr vyučující – student. Navíc si s tím hlavně Dr. Spindler dal opravdu práci, vymýšlel nám co nejzajímavější program, operace na které se kouknout, převazy, úvodní fotka pochází z nácviku sešívání gumových medvídků pod mikroskopem.

Ve fakultce se nedělá tolik estetiky, díky čemuž bylo spektrum pacientů na sálech i na vizitě opravdu pestré – od chirurgie ruky přes krytí defektů nejrůznějšími laloky, Fournierovu gangrénu, liposukci, až po transgender operace. Jednu přeměnu z muže na ženu se nám poslední den poštěstilo i vidět a je fascinující, co všechno je dnes v medicíně možné. Co už je trochu míň fascinující, jsou občasný komentáře některých zdravotníků k tomuto tématu a vůbec standard chování vůči druhým lidem, počínaje už například nezavíráním dveří během vizity. Naopak velmi pozitivní byly všechny interakce s anestezií, které jsem za ten týden měla – ráda bych u nás ve fakultce na ARU byla 16 týdnů v šesťáků, tak mě to potěšilo.

Teď ještě 5 týdnů práce v laboratoři a pak návrat k normálnímu studiu, už je to potřeba, moji kamarádi z gymplu už dostudovávají.