Čím je nějaký nápad na první pohled střelenější, tím mi
obvykle přijde zajímavější a nutně realizování hodný, a proto snad nikoho nepřekvapí,
že sedím v posteli ve městě, o kterém jsem až do před pár měsíci
v životě neslyšela, v regionu, se kterým nemám vůbec nic společnýho,
v pronajmutém pokoji, který jsem našla na internetu a se svými 4 zavazadly
sem jela naprosto naslepo.
Jsem v Žitavě (nenechte se splést, už pěkných pár let
je pod názvem Zittau součástí spolkové republiky) a trávím tady 4 týdny a
kousek na své první praxi, kde už dělám ocásek opravdickým doktorům a občas si
v roztržitosti dokonce pověsím stetoskop kolem krku (a pak ho rychle zase
sundám, aby si náhodou někdo nemyslel, že ode mě snad může očekávat nějakou
terapii).
Krátká informační vsuvka – Famulatury, aneb praxe
německých mediků: Mezi začátkem třeťáku a koncem páťáku musí každý medik
absolvovat 4x4 týdny (2 praxe je možno rozdělit i na dva a dva týdny, celkem
tedy max 6 kousků) jako famulant (praktikant) v provozu, přičemž jedna je
povinně u praktického lékaře, jedna famulatura musí být ambulantní a dvě na
lůžkovém oddělení. Zbytek si člověk může naplánovat podle sebe, tj. pořadí,
výběr oddělení, jestli udělám v letních prázdninách tři praxe za sebou,
nebo každé prázdniny jeden měsíc atd.
Proč Žitava?
- Nechtěla jsem zůstávat v Lipsku, protože tam jsou na každém oddělení další dva až tři studenti a tedy za a) pokud je málo delegovatelných úkolů, musíte se o ně ještě navíc dělit a b) nikdo se neptá, jestli jste zrovna v pátém, nebo devátém semestru; student je student, měl by umět a vědět nejlíp všechno a rovnou. Hledala jsem teda nějakou libovolnou malou nemocnici, kde budu jediný famulant na oddělení a kde je větší šance, že se o mě někdo bude zajímat a trošku mě povede za ručičku.
- Chtěla jsem se tuto zimu aspoň jednou dostat na běžky a zároveň být v dojezdové vzdálenosti na nějaké víkendové akce v ČR, což můj akční rádius zúžilo na okolí Liberce a Jizerek.
- Předpokládala jsem (kterýžto předpoklad se ukázal jako správný), že se to v nemocnice 5 km vzdálené od českých hranic bude jen hemžit českými doktory a že budu mít šanci se trochu optat na zkušenosti a srovnání německého a českého Systému. A co si budeme nalhávat, svůj k svému – na praxi jste závislí na tom, jak moc se vám věnují doktoři na oddělení a když se na německém lékařáku můžete bavit česky, hned je pocit sounáležitosti větší.
Další otázkou bylo, jaký obor si vlastně vybrat, s tím
ničím, co z klinické praxe zatím umím. Velikost žitavské nemocnice toto
trochu ulehčila (jakože toho tolik na výběr není…) a nakonec jsem se rozhodla
pro internu, kde se nejčastěji dělají takové ty obecné základní věci, jako
odběr anamnézy, fyzikální vyšetření, odebírání krve atd. (ne, že by se třeba na
neurologii či pediatrii anamnéza neodebírala a nevyšetřovalo, ale je to přece
jen speciálněji zaměřené, než maloměstská interna).
No a jak po týdnu své rozhodnutí hodnotím?
- Jsem ráda, že jsem v malé a přehledné nemocnici, kde po týdnu většina lidí tuší, kdo jsem a co tam dělám
- Od „tuším, že nic nevím“ jsem dospěla k „vidím, že nic nevím a neumím“, co se ale tolerance ostatního personálu k tomuto faktu týče si nemůžu stěžovat a na zeptání mi je vše vysvětleno a ukázáno, zároveň se občas až divím, s jakou samozřejmostí mě třeba pustí vyšetřovat…
Na zbytek praxe jsem zvědavá, doufám, že se jakžtakž naučím
odebírat krev a zavádět flexily i pacientům s ne až tak příkladnými žilami
(tedy většině pacientů), naučím se vyšetřovat tak, abych se na to, co slyším a
vidím mohla i spolehnout a taky že neudělám
omylem nějaký velký průser, na to je v nemocnici vždy spousta prostoru.
V sobotu mi vyšly i ty Jizerky a podtrhují dojem, že
Trojmezí, Liberec, Jizerské a Lužické hory mají jako region co do sebe, a že tu
dost možná nejsem naposledy. Není to cool, jít si odpoledne po práci zaběhat do
tří různých zemí? (A taky třeba v budoucnu prakticky žít v Česku, ale
pracovat v německém zdravotnickém systému? Ale do té doby času dost…)
Tak dobrodružství zdar, zatím se žádný z hrůzných
scénářů nevyplnil!
 |
| U "Knajpy" jak na Václaváku... |
P.S. K tomu, jak to mám s bydlením – přes WG
Gesucht (portál, kde se nabízejí a poptávají pokoje k pronájmu) jsem našla
pokoj přímo v centru za 240 Euro na dobu, kdy tu jsem. Tohle byla asi
největší loterie celého podniku, protože kdyby se v tom v neděli
večer před nástupem na praxi ukázal nějaký háček, tak tu stojím uprostřed
pustiny s tunou věcí – to se ale naštěstí nestalo. Paralelně k tomu
si samozřejmě platím kolej v Lipsku (dobře, rodiče mi platí kolej
v Lipsku), za praxi tady mám dostat 12 euro za jeden pracovní den, takže
by to mělo cca šul nul vyjít, jako kdybych byla v Lipsku někde, kde
neplatí nic.
