Physikum 2019 aneb Léto mého života (ne)

Nedílnou součástí německého studia medicíny (pokud teda nestudujete na nějaké alternativní škole s Modellstudiengängem, jako je třeba berlínská Charité) je na jiných místech už několikrát zmiňované "Physikum" - první ze třech státnic, která se skládá po druhém ročníku. V zásadě všechny doposud složené zkoušky byly jen takovými průběžnými kontrolami nutnými k získání potřebných prerekvizit k připuštění k této státnici, na kterou je potřeba se někdy v květnu letního semestru druháku písemně poštou přihlásit (byrokracie nejvyššího stupně, univerzita za vás nic nevyřeší, vše posíláte sami na Landesprüfungsamt - zemský úřad pověřený kontrolou zdravotnických povolání).

Zkouška se skládá z písemné části někdy mezi druhou a třetí třetinou srpna, která se koná ve dvou po sobě jdoucích dnech, ve formě ABCDE testu s jednou správnou odpovědí, a zkouší se v ní anatomie, histologie a embryologie, biochemie, fyziola, psychologie a soziologie a i ty malý předměty biologie, fyzika a chemie (takže všechno kromě latiny) a z následné ústní zkoušky v intervalu jednoho až snad šesti týdnů po písemné části, kde vás ještě jednou ve skupinkách po 4 studentech tříčlenná komise cca tři hodiny provrtává otázkami ze tří největších předmětů - anatomie, fyziologie a biochemie.

Asi si tedy umíte představit, že kromě odborných znalostí to hodně prozkouší i vaši psychickou odolnost, jednak proto, že zkrátka nejde umět vše, jednak kvůli nekonečnýmu učení - pro mě to byl celý červenec a srpen a první polovina září s asi týdenní pauzou po písemné části.

Jestli byl 4. semestr náročný, tak ve srovnání s na něj navazujícím létem působí spíš jenom jako takový trailer.

Abychom to od sebe aspoň trochu oddělily, vydaly jsme se poslední červnový víkend s kamarádkou a její sestrou nemedičkou bivakovat do Saského Švýcarska, což bylo asi tak největší dobrodružství celého léta, a pak jsem zasedla ke stolu a prakticky do půlky srpna střídavě četla články na Ambossu (to je takovej medickej portál, něco jako český wikiskripta, kde jsou jednotlivý témata poměrně kompaktně zpracovaný s ohledem na to nejdůležitější) a vyplňovala starý testy, ty jsou veřejně přístupný a Amboss na to má i vlastní prostředí, kde je můžete proklikávat a od otázek, který vám nejdou například rovnou přejít k článku na dané téma. Rovnou jsem využila i jakýsi tuším 50 denní přípravný plán, rovněž od Ambossu, kde jsou všechna relevantní témata rozplánována tak, aby k sobě pasovala, a zároveň máte na každý den i přidělené otázky, obvykle k věcem, které jste se učili před pár dny + na konci je pak závěrečný opakování. Okolo přípravy na Physikum v Německu existuje celá věda, někteří lidi to jsou schopní se svým spolužáky hodiny diskutovat. Tuším, že jsem 50 dní neměla, takže jsem musela trochu improvizovat a vím, že sem tam jsem si naplánovala i odpočinkový den, akorát to obvykle padnulo na nějaký přejezd Německo - Česko, nebo jsem v předchozích dnech prokrastinovala tak udatně, že mi nezbývalo, než to o "volnu" aspoň trochu dohnat, jinak bych byla vystresovaná ještě víc - zkrátka moc si ze mě příklad, co se psychohygieny ve zkouškovém týče, neberte :) Na pár dní (asi 3) jsem se otočila i na táboře a byla jsem na jedné svatbě a taky na našem letním víkendu se spolkem první pomoci, část času jsem se učila doma v Brně, část v Lipsku. Dost lidí se učí i společně, ale já na tohle moc nejsem, buď látku ještě neumím, a tak nemá smysl se o ní bavit, nebo ji umím, a pak nemám čas to ještě jednou probírat, nýbrž potřebuju se učit něco novýho. S postupujícím časem se mi ten plán rozkližoval čím dál víc, až mi to nakonec už bylo úplně jedno, zkrátka jsem se snažila za ten den aspoň trochu někam posunout a posledních pár dní už mi bylo úplně jedno, jestli tam těch 60 % načárám, nebo ne, hlavně když už se nebudu muset učit.

Termíny na ústní se člověk dozvěděl až snad někdy dva týdny před písemnou a dopis s přidělenými zkoušejícími a pozvánkou přišel vždy až dva týdny před termínem ústní. Na ni bylo potřeba učit se zase úplně jinak, než nekonečným vyplňováním starých otázek na část písemnou - obvykle bylo záhodno sehnat si protokoly ze zkoušení u daných lidí v minulých letech a zkusit z nich vytáhnout esenci jejich oblíbených témat, důležitých detailů, na kterých bazírují apod. Trochu smůlička byla, když jste dostali někoho, kdo zkoušel první rok, jako my na anatomii, nebo někoho, kdo zkouší už tak dlouho, že se na základě protokolů stejně žádný téma vyloučit nedá (jako my na biochemii a fyziologii). Jediná výhoda byla, že zkoušejícího z biochemie jsem měla v průběhu roku i na seminář, a tak jsem tušila, jakým způsobem se tak ptá a co chce slyšet a navíc si mě ze semináře myslím i trochu pamatoval. 

Z hovorů se svými spolužáky jsem získala pocit, že jsem z toho psychicky vyvázla ještě celkem bez ztráty kytičky - snad díky své přirozené drzosti, která mě nenechala v žádné ze slabých chvilek doopravdy celým svým rozumem uvěřit neustále přítomnému tichému hlásku, namlouvajícímu, že pokud u ústní dostanu některé z cca 30 % mnou neoblíbených témat, tak normálně po hlavě vyletím (kterážto varianta byla skutečně reálnou) a pod tíhou tohoto faktu se sesypat na hromádku. A z druhé půlky díky své existencionalistické lhostejnosti, která mi už tři a půl roku pomáhá uvědomit si, že písemka je jen cár papíru a že naučit se stihnu, co stihnu a dál se děj vůle Boží - a že mi nijak nepomůže, když se na sebe budu zlobit, že jsem začala pozdě. (A hned v druhém sledu mé existenciální já dodává, že stejně za chvíli umřu, o něco se snažit nemá velkého smyslu a všichni jsme jen trapné figurky falešně přesvědčené o své vlastní důležitosti. Díky, mozku.)
Spala jsem celkem normálně, jedla jsem takový klasický studentský zkouškobdobový mišmaš z pěti základních poměrně zdravých potravin pořád dokola a "vykoupím v supermarketu všechny sladkosti, co najdu", nezvracela jsem den před ústní, dokonce jsem normálně snídala a náladu jsem měla sice permanentně mdlou a sarkastickou, ale v zásadě stabilní.
Brečela jsem za ty tři měsíce snad jen jednou, dvakrát, a to ne nad zoufalstvím z blížící se zkoušky, ale nad pocitem marnosti po druhým naprosto zbytečně promrhaným odpoledni v řadě, kdy jsem místo učení dělala nějaký blbosti na internetu a nebyla po pět hodin schopná se od toho odtrhnout.

Pocit poté, co nás v den D, muselo to být někdy okolo 14. září?, asi tři hodiny grilovali a pak konečně padla poslední otázka, po krátké poradě zkoušejících známky jiné, než 5, a člověk vylezl na čerstvý vzduch a konečně shodil z ramen ty dva a půl měsíce neustálýho učení a stresování se, byl opravdu k nezaplacení. Nevím, jestli je to jen tím, že nejsme na ústní zkoušení zvyklí, narozdíl od studentů v ČR - na druhou stranu přecejen je něco jiného být zkoušen ze tří dvou- až třísemestrálních předmětů zároveň s vědomím, že druhý pokus je nejdřív za půl roku.

Léto 2019 jsem si tedy opravdu nijak zvlášť neužila, ačkoliv průprava do budoucna to nebyla špatná a bez Physika bych se nikdy nedonutila se ty věci naučit tak pořádně. Tahle obrzkouška tak trochu vyrovnává ty pohodovější první semestry a odvážím se říct, že co se náročnosti, obsahu i formy studia týče, jsou první dva ročníky, ta ryzí preklinika, v Česku i Německu naprosto srovnatelný - v Německu možná víc nakloněný lidem, kterým vyhovuje písemný zkoušení a jen jeden velkej velkej stres místo víc jen o něco menších stresů na konci každýho semestru. Další podobný mecheche mě čeká na konci pátýho ročníku, tam Amboss nasazuje rovnou se 100 denním učebním plánem - no zatím se mi na to fakt nechce pomýšlet.

Start třetího ročníku byl Physikem hodně poznamenaný, jednak všeobecnou nulovou motivací, nedostatečným odpočinkem před začátkem semestru a taky slušným promícháním složení ročníku vzhledem k tomu, že přecejen dost lidí muselo opakovat, nebo rovnou státnici o půl roku posouvali. Vytvořily se nové studijní skupiny, do kterých jsme se zapisovali sami dle svého uvážení (a kam se vešlo jen 5 lidí, což dost často třeba o jednoho člověka nevyšlo...). Všichni jsme se ale těšili, že konečně přijde ta slavná klinika - jestli to tak opravdu bylo se ovšem dozvíte zase až v dalším článku :)

Druhý rok v Německu

Tenhle článek dopisuju rovněž zpětně v květnu 2021 a narozdíl od článku k letnímu semestru prváku jsem si tehdy zapsala prakticky jen jednu větu:

"Jsem ráda, že je za mnou."

Čas všechna traumata trochu zahladí, ale je pravda, že ten druhák asi poměrně náročný byl. Až po roce na mě začala doopravdy doléhat realita toho, že jsem tu natrvalo, nebo minimálně na 6 let, realita toho, že život doma probíhá beze mě, že na spoustě párty a hospod nebudu, že si moji nejbližší kamarádi museli najít jiné osoby, se kterými sdílí své každodenní slasti a strasti. Kromě toho začala být škola intenzivnější, hlavně v zimní semestru, kdy jsme měli dohromady fyziologii, biochemii a neuroanatomii. Fyzio a biochemie probíhaly asi stejně, jako je tomu v ČR - série přednášek (myslím, že snad 4 do týdne! z každého z těchto dvou předmětů), týdenní semináře a dvou až tříhodinová praktika cca dvakrát za tři týdny. Ty byly docela zábavný, pamatuju si, že jsme třeba ve fyziologii k ledvinám dělali pokus "jeden vypije půllitr normální vody, druhý půllitr hypoosmolární, a pak budou co půlhodiny chodit na záchod a odebrané vzorky budeme zkoumat z hlediska množství i složení". I praktika k objemům plic, EKG a srdci, smyslům, byly vtipný a názorný, akorát teda obvykle mega dlouhý. Biochemie byla víc o pipetování a míchání nějakých průhledných vodiček, to mi pro praxi přišlo trochu míň relevantní, ale z hlediska výuky si nemůžu stěžovat, biochemický ústav si s tím dává velkou práci.

Dvakrát za semestr (v zimě i v létě) jsme z fyziologie i z biochemie psali ABCDE test, což je u těchto předmětů forma zkoušení dost nešťastná, jelikož v nich jde hlavně o pochopení látky, které se takto moc testovat nedá a když se o to ústavy snaží, vyústí to v překombinované nesmyslně složité otázky, které vás nachytají spíš na nejasné formulaci, než na faktických neznalostech. Hodně lidem to dost zatopilo pod kotlem, pro ukončení předmětu bylo nutné dosáhnout celkově ve všech 4 testech určité hranice bodů, takže se chleba doopravdy lámal až v létě a pár lidí hlavně kvůli biochemii muselo o půl roku posouvat Physikum (první státnici), protože si museli napsat náhradní test z kompletní látky. Na druhou stranu pro střelce, jako jsem já, kteří s ABCDE systémem mají celkem šťastnou ruku a dokáží správnou odpověď občas logicky vyvodit, aniž by k danému tématu byli schopni něco aktivně říct, skýtal tento systém možnost nasbírat v prvních písemkách dostatečné množství bodů, aby si na konci letního semestru nemuseli dělat starosti a mohli poslední písemku vypustit v rámci dobromyslného snížení bodového průměru pro celý ročník (na základě nízkého průměrů můžou vyučující snížit bodovou hranici). Vypustit učení se témat z letního semestru by samozřejmě vzhledem k blížícímu se Physiku bylo velmi krátkozraké :)

V zimním semestru nás zaměstnávala ještě neuroanatomie - vyhradit na ni celý semestr mi přijde jako poměrně dobrý nápad, přecejen je toho HODNĚ a zároveň je poměrně systematická a když je na ni dost času, dá se naučit i pomocí logického myšlení a ne jen bezduchým memorováním. Z neuroanatomie jsme někdy v lednu taky psali ABCDE test, který byl tenkrát takřka identický s tím loňským vyneseným - úspěšnost tedy byla vysoká.

Aby anatomie nebylo málo a abychom si náhodou o zimních prázdninách příliš neužívali volného času, následoval ještě finální obrtest ze všeho, co jsme se za 3 semestry anatomie naučili. Od kostí přes svaly, cévy, nervy, hrudní a břišní dutinu až po hlavu, krk a neuroanatomii. Tuto lahůdku jsme měli naordinovanou cca dva týdny po začátku letního semestru, což reálně znamenalo, že název "prázdniny" byl pro zimní přednáškovou pauzu opravdu spíš jen takovým vtípkem, jediný rozdíl byl, že jsem se mohla učit doma v Brně, nebo třeba mezi výjezdy na pětidenní praxi na záchrance. Neuroanatomii jsem naštěstí ještě jakžtakž uměla ze zimy a vzhledem k tomu, že k Physiku je potřeba anatomii opět aktivně ovládat celou, vlastně ještě i s histologií a embryologií, tak je tato tortura asi nutná, jinak bychom na tom v létě u Physika, po roční pauze od pitev v letním semestru prváku, všichni vyletěli.

Málem bych zapomněla ještě na skvělý předmět Medicínská psychologie a sociologie, jinak taky nazývaný "jak snadno v písemném Physiku nasbírat nějaké bodíky". Hustotou a exaktností informací se s výše jmenovanou fyziologií, biochemií a anatomií nedá srovnávat, je to takový mix různých psychologických teorií a modelů, proberete Freuda, 5 rovin komunikace, dozvíte se něco o fungování německého zdravotního systému a o základech statistiky a vědeckých studií. Prakticky každý rok se ptají na ty samé věci, takže je zkrátka potřeba naučit se baterii základních pojmů a pomalu Pavlovovským reflexem zaškrnout "Empowerment" a "shared decision" pokaždé, když je uvidíte. Celkově toho taky nebylo úplně málo a nejsou to zrovna fakta, která by vás nějak bavilo se učit, ale takových je ve studiu spousta. Některý ty věci, jako třeba statistika a zdravotní systém se probírají i v klinické části studia ještě asi 3x, tak moc nerozumím, proč to musí být už v preklinice.

Posledním druháckým předmětem byl "Úvod do klinické medicíny" v rámci nějž jsme navštívili několik různých oddělení za cílem trochu se "nadýchat tamějšího vzduchu". Pro splnění předmětu stačila docházka, na některých odděleních to měli připravené dobře, na některých nevěděli, co s námi, medickými kuřaty, která z kliniky nic netuší, mají dělat - koncept nahlédnutí do různých oborů a příležitost nechat se nadchnout tedy celkem zajímavý, provedení už místy pokulhávající. Zajímavá byla třeba revmatologie, protože upřímně - kdo z vás si umí ve druháku představit revmatologického pacienta? (Já to moc neumím ani ve čtvrťáku...)

K těmto povinným věcem jsem si k tomu na sebe ještě vzala pomáhání na prváckým mikroskopování v histologii a v letním semestru, poté, co nám odpadla neuroanatomie a já měla asi strach, že bych se mohla třeba nudit, jsem začala ještě doučovat zahraniční studenty z prváku v normální makroskopický anatomii a tak si prakticky celý pitvy dala ještě jednou. Zpětně to byla skvělá příprava na první státnici, protože mi to nedovolilo zapomenout to, co jsem se v prváku v anatomii naučila - ke konci semestru jsem ale byla opravdu dost vyčerpaná a od té doby už jsem si taky žádnou doučovací/vyučovací brigádu (ani žádnou jinou teda) ke studiu nevzala, protože to z mýho pohledu může mít jen dva možný konce

a) upozadím to, co se aktuálně ve svým vlastním studiu nově učím, abych měla dost času připravovat se na vlastní lektorskou činnost

b) nemám dost času se pořádně připravovat na mnou vedenou výuku, která potom stojí za nic a já se stydím, že jsem si vůbec dovolila někomu něco vykládat.

Vím, že hodně lidí je s brigádama tohoto typu spokojených a říká se, že člověk se toho skrze výuku ostatních sám naučí nejvíc - já jsem v tomto asi příliš velký perfekcionista a dráb sám na sebe, a tak jsem se poté, co byly první státnice definitivně z krku, k předmětům z prekliniky už nevrátila. 

Podobnou příležitostí k lektorování a vydělání si nějakého toho eura je vedení kurzů v naší "Lernklinik", což je takové simulační centrum, kde probíhají například přídatné kurzy propedeutiky, něco k urgentní medicíně, ultrazvuk a další srandy, všechno v režimu "peer to peer", tedy od studentů po studenty, a samozřejmě i v našem spolku AG EH Med, se kterým organizujeme kurzy první pomoci. Lernklinik jsem v rámci zachování duševního zdraví a taky proto, že nevím, jak bych měla někomu vykládat něco, co sama neumím (no hate na spolužáky, kteří tam působí, u některých kurzů ta vlastní klinická zkušenost není zase tak klíčová, někteří tutoři ji díky různým zkušenostem nasbíraným na cestě ke studiu mají) oželela, AG je jediné místo, kde nějak výukově působím a i tak mi to dává zabrat. (A je to dobrovolnictví, takže to nepočítám k brigádám, ale k volnočasovým aktivitám :D)

Po školní stránce to teda bylo hodně náročný - zároveň se ale v druháku tak nějak uštěrchaly různý ty nový kamarádství, trochu se vykrystalizovalo, kdo má na medicíně v plánu zůstat a vznikly zajetý koleje, pravidelný holčičí večery a hlavně nekonečný polední oxidování v menze, na který v aktuální koronavirové sociální izolaci s velkou láskou vzpomínám. I přes vyčerpání ze školy jsem se tak psychicky cítila určitě spokojenější, než třeba v druhém semestru, kdy to po mezilidské stránce pořád ještě bylo hodně nestabilní a takový konkurenční.

Prakticky plynule na druhák navázala první státnice - Physikum, která si však zaslouží vlastní článek :)

Prvák - letní semestr. To jsme vlastně jen pitvali.

Tenhle článek jsem sice na v létě 2018 rozepsala, ale nedokončila, a tak se k tomu dostávám až zpětně v květnu 2021. Čas oponou trhnul a už si ten prvák opravdu moc nepamatuji, přesto aspoň pro rámcovou představu a úplnost článek publikuji...

Oproti zimě jsme vlastně neměli žádný předměty. Zato učení bylo víc než dost. Přišel totiž slavný Präpkurs - pitvy. Přednášky z anatomie, královny tohoto semestru, byly povětšinou užitečný a tak nějak se postupně probíraly různé systémy (dýchačák, oběhový, trávicí, imunitní, urogenitál, prostě všechno kromě mozku) a do toho i topografie. Paže, noha, záda a břišní a hrudní stěna byly odpřednášený už v zimním semestru, takže šlo především o hrudní a břišní situs (to je takový učený slovo pro "uspořádání" nebo tak něco) a krk s hlavou. Po prvním roce by tedy student měl teoreticky znát celýho člověka kromě CNS, co tak i cca i je.

Slavný Präpkurs je takový klenot celé preklinické části studia a je pravda, že kdo se do té doby jako medik moc necítil, se s prvním dnem na pitevně těchto pocitů nejspíše definitivně zbavil. Několikrát nám bylo zdůrazňováno, že si máme možnosti vidět anatomii na reálných tělech velmi vážit, protože to tak na všech univerzitách není. A je to pravda, jak stojí nad dveřmi ústavu "jediné místo, kde mrtví učí živé" a myslím si, že je důležité vidět tu různorodost odchylek od učebnice, ošahat si reálnou tkáň a vidět jak jsou všechny ty různé věci dohromady seskládány. Tohle vám sebelepší obrázek nezprostředkuje (a asi ani video) a v době laparoskopických operací si neumím představit, že chirurg třeba to otevřené břicho vlastně nikdy neviděl. Navíc některé anatomické prostory je z textu či obrázku fakt těžký pochopit (hlavně co se týká břicha a pánve, tříselný kanál, předstěry a tak)

Jak to celé probíhalo? Byli jsme v rámci seminární skupiny rozdělení na dvě půlky a každá tato půlka byla u jednoho stolu ve fakt velkým sále, kde v tu samou dobu pracoval buď celý ročník, nebo jeho polovina. Na každém stole bylo jedno tělo, které skupina cca 10 lidí v průběhu celého semestru preparovala. Byli jsme tam tak 3x - 4x týdně vždycky cca na 2 hodiny a před blížícím se zkoušením byl vypsán alespoň jeden termín na samostudium, kdy se nesmělo nic preparovat, ale člověk si mohl hotové prohlížet. Na každé 3 stoly připadal jeden učitel, který měl k ruce 1-2 tutory, takže v ideálním případě byl u každého stolu někdo, kdo vedl postup práce a vysvětloval. Tutoři byli studenti 2. ročníku, kteří minulý rok zaujali svojí šikovnosti (a taky měli náladu to dělat) a velmi určovali kvalitu celého toho výukového procesu.

Celý semestr byl rozdělen do 5 úseků, po kterých probíhala ústní kontrola právě u toho učitele, který měl na starosti 3 stoly (tj. vždy u toho samého) a bylo potřeba dané struktury do zkoušení řádně vypitvat a připravit, protože se z nich pak i zkoušelo a když si to hezky nepřipravíte, tak tam nic neukážete. Důsledkem tohoto bylo, že člověk na začátku nového úseku pitval tak trochu naslepo, protože zrovna s jazykem na vestě absolvoval zkoušení z jiné látky a ještě rozhodně neměl nastudováno nové učivo.

Kromě Präpkursu jsme v létě měli opravdu snad jen laboratorní cvičení z chemie, která jsme ale museli jen absolvovat, zkouška proběhla už po prvním semestru. Kolkolem to byl taky čas trochu intenzivnějšího poznávání se se spolužáky - zároveň se ale u některých stolů trochu srážela ega těch, co chtěli příští rok dělat demonstrátory. A taky jsem byla na svým zatím jediným německým medickým plese! Příští rok už to totiž pořádali v nějakých fancy prostorách za neskutečný ceny.

V letním semestru jsem se taky začala trochu angažovat ve spolku, se kterým organizujeme kurzy první pomoci a byla takhle třeba v Rostocku - naše organizace je celkem na pěti univerzitách a na každé z nich se jednou za semestr pořádá kurz první pomoci potřebný pro přihlášení k první státnici. V daný víkend se tedy v daném městě sejdou lidi z buněk po celém Německu a společně dají dohromady dostatečný repertoár lidí pro všechny výukové hodiny i hrané simulace. Už v letním semestru prváku jsem "učila" svou první hodinu, která tehdy dopadla dost katastrofálně, protože zkuste si 45 minut vést skupinu 20 lidí v cizím jazyce. Nenechala jsem se ale odradit a ve druháku už mi to šlo o poznání líp, i když dokonalý moje hodiny stále nejsou.

Svoje první vysokoškolský letní prázdniny už si ani pořádně nepamatuju - určitě jsem se vrátila na pár týdnů domů i kvůli skautskýmu táboru a pak jsem 6 týdnů pracovala na ošetřovatelské praxi na gastroenterologii.

Rady a tipy - prázdninová praxe v zahraničí, převážně tom německém

Teď je to sice s cestováním takový nijaký, ale pevně věřím, že brzy opět nastane čas, kdy kvůli přejetí myšlené čáry nebudeme muset řešit testování a karantény a všichni dobrodružní medici budou moci vyrazit nabírat zahraniční zkušenosti. Prázdninové praxe jsou k tomuto formou i délkou ideální, nedělám si iluzi, že by tolik lidí opravdu zvažovalo zmizet za kopečky na celé studium jako já, ale letní či zimní praxe je realizovatelnou pro mnohem větší skupinu lidí a je to cenná zkušenost a příležitost udělat si vlastní obrázek o tom, jak to chodí jinde.

Já jsem, kromě stáže na brněnské záchrance, všechny svoje praxe absolvovala v Německu, tudíž se veškeré informace a tipy budou týkat toho, jak to chodí tady. V létě se chystám na měsíc do Rakouska, o tom určitě taky něco napíšu, o jiných zemích nemůžu soudit. Zároveň taky nemám úplně srovnání s tím, jak to chodí na praxích v ČR - hlavně co se týče toho, co jako medik smím a nesmím dělat, jak se mi kdo věnuje ap. Ráda bych se v budoucnu doma ještě někam podívala, abych to srovnání měla, zatím to ale leží ve hvězdách.

Zatím mám za sebou 2 x 6 týdnů praxe ošetřovatelské, na kterou nepředpokládám, že by sem někdo jezdil, a pak 3 měsíční stáže na interně, anesteziologických sálech a na urgentním příjmu, příslušné články zde:

• interna v Žitavě první díl, druhý díl
• ARO v Lipsku a první díl urgentu ve Frankfurtu nad Odrou
• druhý díl urgentu ve FFO

V Německu se praxím říká "Famulatur", pokud pojedete až v šesťáku a třeba na delší dobu, tak možná spadnete spíš do konceptu PJ terciálů (PJ = Praktisches Jahr). PJ-leři, jak se medikům v šesťáku říká, mají trochu jiné spektrum kompetencí a zároveň i povinností, většinou se s nimi pevně počítá třeba k asistencím u operací a sepisování Arztbriefů. Famulatur trvá obvykle 4, nebo dokonce jen 2 týdny a neočekává se od vás o moc víc, než že budete přítomni, pomůžete třeba s ranními odběry a nebudete se tvářit úplně dementně. Jako Famulant máte velkou svobodu co se výběru oddělení týče, ta praxe je od toho seznámit se i s menšími, vámi dosud nepoznanými obory, a zároveň i svobodu v tom, čím praxi naplníte - většinou vás na oddělení nikdo nedrží, pokud ale projevíte zájem a ukážete, že jste spolehliví, můžete se účastnit prakticky všeho a hodně věcí si vyzkoušet i samostatně.

Pojďme k praktickým věcem:

• rozmyslete si, kdy, cca kde, na jak dlouho a na jakém oddělení chcete stážovat. Jestli si v zahraničí chcete splnit povinnou interní/chirurgickou/gynpor praxi, nebo vás zajímá třeba ORL a dobrovolně tomu věnujete měsíc prázdnin
• za sebe můžu doporučit i obory, kde se v ČR na škole obvykle nestážuje
• ARO a především sály z anesteziologické strany (můžete toho sami hodně dělat, 1:1 výuka, anesteziologové jsou obvykle pohodáři)
• radiologii (hodně mých kamarádů tam stážovalo a chválili si to, s rentgeny a CT se setkáte v jakémkoliv oboru a zkušenosti z praxe se vám budou hodit, na radiologii je obvykle dobrá nálada)
• urgentní příjem (největší průtok pacientů a spousta příležitostí k vyšetřování, péči o rány, velká různorodost diagnóz, hodně praktických úkonů typu kanylace, cévkování, šití)
• zeptejte se svých starších kamarádů - určitě někoho, kdo v zahraničí stážoval, ve svém okolí máte a co si budeme povídat - budete radši věřit mně, neznámé duši z internetu, nebo někomu, koho osobně znáte? Třeba byli na skvělý stáži v oboru, který vás taky láká - a vy můžete udělat prosté Ctrl+C, Ctrl+V.
• pokud to není takhle jednoduché, je potřeba najít si něco sám - v tom je největším pomocníkem server https://www.famulatur-ranking.de/ Můžete si na něm přečíst zkušenosti ostatních mediků, vyhledávat se dá podle země, města, oboru, konkrétní nemocnice. Dávejte pozor na to, kdy byl který text napsán a na to, že se samozřejmě nedá úplně všemu věřit. Přesto je to dobrý kompas a filtr oddělení, kam fakt nechcete. Dozvíte se, jak moc dopředu je třeba se hlásit, jestli nemocnice nabízí ubytko/obědy/nějaký eura jako plat, jestli je to tam mediky přecpáno, jaká je nálada mezi sestrami a doktory... Převážně jde o zkušenosti německých mediků, občas i z jiných států (hlavně Rakouska a Švýcarska, ale občas i ta exotika), něco podobného existuje i na rakouském internetu a nesmím zapomenout ani na https://www.pj-ranking.de/page/start/ - to je hodnocení zase PJ terciálů, kde se k tomu stejnému oddělení můžete dočíst info zase z jiné strany a občas je na jednom portálu to, co na druhém není a naopak.
• podle čeho vybírat? Já osobně to obvykle dělám kombinací: obor, který mě zajímá + dobré hodnocení na portálu + ubytování zdarma, pokud to není Lipsko + město, který mi je sympatický. Radila bych poohlídnout se spíš po menších nemocnicích, jednak proto, že je tam míň mediků a nejste jenom jedním ze zástupu, levnou pracovní silou, a taky proto, že okresní nemocnice obvykle nabízí mnohem lepší podmínky. Ve fakultce vám fakt nikdo ubytování ani plat dávat nebude. Ale je to vždycky individuální rozvaha, některý speciální obory (např. neonatologie) třeba můžou být rozumný jen ve fakultce. Nebo zkrátka chcete měsíc žít v Berlíně/Hamburku/Mnichově a ubytování pořešíte třeba u příbuzných, nebo u kamaráda. Je to taky otázka toho, jestli je pro vás praxe důležitá po odborné stránce, nebo to berete spíš jako takovou odnož kongresové turistiky. Pokud se toho chcete hodně naučit a po večerech si dočítat informace k pacientům a jejich diagnózám, je celkem šumák, kde měsíc bydlíte. Já to osobně dělám někdy tak, někdy jinak, ve Frankfurtu nad Odrou jsem byla jen kvůli praxi, v Žitavě jsem si chtěla obhlídnout Liberecko a německou stranu Lužiček a popovídat si s místními českými doktory, na ARO jsem byla v Lipsku a řešila zase spíš to odborný. V létě do toho Rakouska jedu (skoro) jen proto, že budu měsíc zadarmo bydlet ve Vysokých Taurách a o odpoledních a víkendech plánuju chodit na tůry. Jako medik nemám žádné skvělé příjmy a luxusní dovolené si dovolit nemůžu a nechci, tak to beru jako takové malé odškodnění.
• pokud je pro vás stáž aspoň trochu důležitá z odborného hlediska, silně bych doporučila jet do země, kde ovládáte jazyk pacientů. Nemusíte mluvit nějak hvězdně, většina lidí se v tomto spíš podceňuje, ale pokud se dorozumíte jen s doktory, kteří mluví anglicky asi všude, o dost toho přijdete. Proto by mě nikdo nedostal do Itálie, Španělska, Beneluxu ap., asi ani Francie. Afrika a Asie jsou úplně jiné téma, ale i tam to je hlavně o poznávání té země a kultury, potažmo místního zdravotnického systému, a až v druhé řadě o vlastní medicínské odbornosti.
• pokud máte vybráno, najděte si stránky dané nemocnice a někde u "Karriere", "Studenten", "Praktika" obvykle najdete přímo informace pro Famulanty, co vám nabízí, kontaktní mail ap. Na ten pak stačí napsat krátký textík "jmenuji se tak a tak, jsem v tomhlectom semestru na téhle univerzitě a rád/a bych v časovém období xyz absolvoval/a praxi na tom a tom oddělení". Škola nic nezařizuje, vše domlouváte vy x nemocnice. Pokud informace pro praktikanty nenajdete, vylovte někde mail personálního a zeptejte se, jestli praxe umožňují a jaké jsou podmínky. Zbytek vám už paní řekne, občas chtějí životopis nebo jiné srandy. Nezapomeňte se zeptat na ubytování a na jiné technikálie! Obvykle nemají důvod vás nepřijmout, je ale potřeba se přihlásit včas, protože kdo dřív přijde, ten dřív mele! Hlavně místa v lákavých lokalitách, s dobrými podmínkami, co se peněz a ubytování týče, bývají vybookovaná třeba rok, nebo i víc dopředu. Případně dostanete místo, ale ubytování ne. Je to opruz, ale jinak to asi nejde.
• občas je potřeba doložit nějaké očkování ap., já se pro jistotu vždycky ptám, zda potřebují ještě nějaké doklady, aby se na to nezapomnělo a já pak nestála 500 km od domova a nesháněla očkovák. Jestli na dobu praxe uzavřete dodatečné zdravotní pojištění je vaše rozhodnutí, běžná péče je v rámci EU hrazena do výše, do jaké by byla hrazena v ČR, nebo tak nějak. Tuším, že při práci a cestou do/z ní jste pojištěni v rámci praxe "zaměstnavatelem". Ale tohle není zrovna moje téma, přiznávám.

Ze vzduchu medik živ není, takže jestli vám někdo nabídne obědy zdarma, berte všema deseti :)

Pokud je vše domluveno, máte chvíli klid, než nastane čas odjezdu:

• v naprosté většině nemocnic dostanete oblečení nemocniční, jediný, co musíte mít vlastní, jsou boty. Doporučuju něco minimálně s uzavřenou špičkou, jednak kvůli kopání do brzdiček postelí apod. a jednak jste chránění před různýma nemocničníma fujtajblama, co útočí na vaše nohy. Kdyžtak se ohledně oblečení ještě jednou ujistěte předem u paní z personálního.
• jinak přihoďte podle oddělení třeba fonendoskop (v Německu je to Stethoskop), nebo lampičku na zorničky, kladívko snad jen na neurologii, i když tam by měli mít i nějaký erární.
• v daný čas se první den objevte na smluveném místě, obvykle u paní z personálního, kde podepíšete smlouvu o praxi a další papíry, pravděpodobně vás pošle ještě na poučení o mlčenlivosti a o hygieně. Buď vás pak sama odvede na oddělení, nebo vám řekne, u koho se máte hlásit - na oddělení se vás už ujmou a řeknou co a jak.
• je dobrý si včas zjistit, od kolika do kolika máte na oddělení oficiálně být, kdy a KDE je ranní hlášení, vizita, odpolední sezení a podobný věci, ať nejste odkázáni na to, neustále dělat ocáska někomu z doktorů. Představte se všem, který na oddělení potkáte, i druhej, třetí, pátej den, obzvlášť ve služebním provozu se ti lidi točí. Neříkejte jen jméno, ale i že jste studenti a třeba v jakým ročníku, případně jak dlouho tam budete.
• nechte si prvních pár dnů na okoukání toho, jak věci chodí, co kdo dělá, který lidi jsou ochotnější co se výuky týče ap., než se začnete ptát, jestli můžete zkusit to a to. Na druhou stranu se po těch úvodních dnech na zahřátí nebojte být aktivní - někdo dělá na oddělení ultrazvuk? Není důvod, proč byste neměli [sloveso pro to, co se s ultrazvukem dělá, německy je to "schallen"] taky. Na oddělení je nový pacient a je potřeba doplnit anamnézu, něco vyšetřit ap.? Zeptejte se, jestli si ho můžete vzít do prázdné ambulance a začít. Dávejte pozor u vizity, co je u kterého pacienta ten den plánováno za intervence (punkce třeba) a zeptejte se, kdo to bude dělat a jestli by vám mohl dát vědět, až půjde na věc. Pro hrubou orientaci - všechno neinvazivní + odběry krve, kanylace periferních žil, cévkování, šití je běžně možný dělat sám. Na ARU i dýchání ambuvakem, intubace/zavádění LaMa ap. Centrální žilní katetry, kanylace arterií, lumbální punkce, punkce výpotků, spinální anestezie jsou věci spíš na koukání a asistování, když už jste to párkrát viděli a jste zrovna s někým, kdo vás zná a je vám nakloněn, můžete se zkusit zeptat, a třeba vás to nechá dělat. Já jsem z těch věcí nedělala nic, ale některým spolužákům se poštěstilo :)
• k tomuhle bodu patří obecně odhadnutí správné míry vlezlosti - ne vždy je správná chvíle se na něco ptát a někoho otravovat, zároveň ale musíte být asertivní a říct, co chcete a nechcete, myšlenky vám nikdo číst neumí. Nemocnice je pro introverty trochu peklíčko, sama s tím mám taky problém a to jsem od začátku studia ušla velký kus cesty. V cizím jazyce je to ještě o stupeň obtížnější. Mně pomáhá se myšlenkově trochu oprostit od svého "civilního" ega a do určité míry hrát jistou roli, ve které umím být sebevědomá, říkat pacientům, co mají dělat, telefonovat na jiný oddělení a chtít něco od o třicet let starších doktorů a tvářit se, že mě to vůbec neznervózňuje.
• pokud vám na druhou stranu někdo deleguje úkol, který jste nikdy nedělali (odebírání krve, píchání kanyl, vytahování CŽK a jiných věcí, vyšetřování) a tváří se u toho jako by to byla nejběžnější věc, nebojte se říct, že to neznáte a jestli byste to poprvé mohli udělat spolu. Používejte zkrátka mozek a nenechte se vmanévrovat do situace, kdy budete někde sami a nedejbože třeba ohrozíte pacienta, protože nevíte, která hadička je která ap. Vždycky si ověřujte, co je v které infuzi, ve které stříkačce, totožnost pacienta a ordinaci lékaře, než něco uděláte. Nebo to nedělejte.
• pokud vás někdo naučí pracovat s informačním systémem, nebo dokonce dostanete vlastní přihlašovací údaje, využijte toho. Koukněte na laboratoř, na rentgeny, na předchozí zprávy, spousta se toho dá dohledat. Zároveň jsou v Německu třeba vizity dost často ještě psaný ručně do tzv. "Kurve", což je jednak formulář nebetyčně nepřehledný a navíc je o ně věčný boj mezi sestrami vykonávajícími po vizitě ordinace a doktory sepisujícími propouštěčky. Určitě si můžete akta půjčit a projít, ale ideálně v nějakou neexpenovanou dobu.
• když nemáte co dělat, koukněte, co dělají sestry a jestli si třeba nemůžete něco vyzkoušet. Cvičte si ruce i se zdánlivýma blbostma typu natahování a ředění léků, připravování infuzí, psaní EKG ap. Dost možná budete ráno mezi vizitou a hlášením mít za úkol udělat ranní odběry a případně píchnout nový kanyly, směle do toho! (ale zase si nenechte nakecat, že na vizitu smíte teprve když je všechno hotový, nejste otroci)
• Apes together strong. Když je studentů na oddělení příliš, nebo narazíte na nějakýho egohoniče, je to trochu otrava, ale jinak se z toho dá hodně vytěžit. Hlavně odpovědi na takovýty debilní dotazy, který se "dospělým doktorům" stydíte položit, tipy a tríčky, jak se co dělá a na koho si dávat pozor.
• co se komunikace v cizím jazyce týče, neumím se do toho úplně vcítit, protože je sice každýmu hned jasný, že jsem cizinka, ale nemám problémy rozumět (a když jo, tak proto, že to nechápu kognitivně anebo protože ti lidi huhlaj - ale s tím mají problémy i domorodí studenti) a v zásadě ani vyjádřit se. Čekala bych, že se vás o to starostlivěji na oddělení ujmou a budou dávat pozor jednak na to, abyste neudělali nějakou blbost, ale zároveň i na to, abyste nebyli úplně ztracení. Pokud něčemu nerozumíte, ve vhodnou chvíli se znovu zeptejte. Jak taky máte vědět, že v Německu se bažant řekne kachna, co je to Flexüle, Braunüle, Viggo, Venflon (všechno to stejný, periferní žilní katetr), že "déká" je cévka a "cetfauká" centrální žilní katetr. Připravte se na to, že na okolí budete působit cca o 30 IQ bodů hloupější, než ve skutečnosti jste. Srandu si z vás kvůli tomu budou dělat jen lidi, co toho sami v hlavě moc nemají... Já si v těchle situacích vždycky v duchu zopakuju Forrestovo "Pro hlupáka každý hloupý" a obvykle se na ty lidi usměju, poděkuju jim, že mě zasvětili do toho, jak jedině a perfektně se smí dezinfikovat tácek na odběry a dál to neřeším.
• dost často v nemocnici probíhají třeba jednou týdně semináře pro studenty, k nejrůznějším tématům, často s praktickými věcmi, jako je ultrazvuk, šití, EKG - pokud se vám o tom nikdo nezmíní a vy byste měli chuť, zeptejte se, ideálně jiných studentů, ale klidně i přímo primáře
• takovým nepsaným zvykem je na konci praxe donést něco dobrýho na rozloučenou :)

Knížku a rukavice nepotřebujete, to mi jen zůstalo za nehtama...

To je vše, co mě k tématu praxí napadá - hlavně si to užijte a nebojte se jazyka. Případné dotazy ráda zodpovím, pokud to bude něco, s čím mám zkušenost :)

Prázdninová praxe - urgentní příjem ve Frankfurtu vol. 2

První díl zde (tentokrát už i s funkčními obrázky).

Už jsem zpět v Lipsku a tak můžu udělat závěrečné shrnutí svého pobytu na frankfurtské Notaufnahme. Zbytek praxe pokračoval v podobném duchu, jako je ten, který jsem načrtla v prvním díle - pro nás, studenty, to bylo prostředí opravdu velmi příjemné a přátelské a za ten měsíc jsem se toho dost naučila a hlavně zažila.

Neřekla bych, že o moc líp vím, na co všechno je třeba myslet při různých potížích, na to je medicína příliš komplexní a měsíc moc krátký. Ale když mám dobrej den, dokážu celkem z hlavy odhrkat anamnézu a vyšetření bez toho, abych se zapomněla zeptat na alergie, když mi to jó pálí, tak si vzpomenu i na to hlavní z neurologickýho vyšetření, umím na ultrazvuku najít ledvinu a játra, poznat na EKG infarkt a fibrilaci síní, zflikovat jednoduchým stehem rozbitou hlavu, vyměnit močovej katetr a z Medikamentenplánu si domyslet, co mi pacient zatajil za nemoci. Moc to není, ale aspoň už si v nemocnici nepřipadám jako úplnej vetřelec a představa toho, že jednou snad budu opravdická doktorka už není tak nereálná. A pořád mě to tam baví.

Krabice s šitím

Seznam zajímavých případů, co jsem tak viděla:

• dvě disekce aorty (Stanford A a Stanford B)
• několik STEMI infarktů
• otevřenou zlomeninu předloktí
• polytraumata z menších autonehod, pád do černouhelného sila a zavalení zeminou ve výkopu (až na pár zlomenin bez větších následků)
• edém hrtanové příklopky, pravděpodobně jako reakce na ACE inhibitory
• repozici ramene a pár zlomených rukou
• lidi se třema promilema
• několik pořádně krvácejících rozbitých hlav (je to peklo, nateče to do vlasů, všechno to slepí...)
• hyperglykemické koma
• prvodiagnózu nádorového onemocnění na základě odpovídajících příznaků, pohmatu břicha a hrůzného ultrazvuku jater
• obrovskou strumu
• zaseknutej bobkovej list v krku (bacha na to, chudák pán)

A k tomu samozřejmě spoustu kolapsů nejasné příčiny, pádů, vysokých tlaků, bolestí na hrudi, bolestí břicha, neurologických podezřelostí, smutných příběhů lidí, kteří mnohem více, než péči medicínskou, potřebovali péči sociální, anemiků, dekompenzací srdeční insuficience s dušností a otoky nohou...

Zažila jsem za ten měsíc i spoustu různých doktorů a přístupů k práci, ve Frankfurtu je lékařský personál neskutečně multikulti a Němci jsou tam v menšině - bohužel je tam i velký personální nedostatek a velká fluktuace lidí, což se podepisuje na ne vždy fungující spolupráci mezi odděleními, přehazování pacientů jako horkých brambor a podobných neradostných skutečnostech. Největší krizovka byla, když jeden z doktorů denní směny nepřišel, protože mu onemocnělo dítě a doktorka na odpolední směnu si cestou do práce na kole zlomila ruku a dovezla ji záchranka. Od cca 18:30 tak na příjmu byly jen sestry, které pacientům dovolávaly konziliární lékaře.

Jeden den jsem se byla podívat i na základně záchranářů (která je společná s hasičema, protože většina lidí to kombinuje), bohužel jsem propásla příležitost vyzkoušet si sjíždění po tyči, ale zato jsem viděla dispečink a za odpoledne a večer byla na 4 výjezdech. Jezdila jsem s moc milým panem doktorem a frajerkou záchranářkou/hasičkou, vykládala mi o tom, jak to jako žena mezi chlapy vnímá a co to obnáší. A na benzínce nás pan doktor pozval na letošního prvního nanuka! :)

Čupr kára

V půlce praxe jsem se přestěhovala na ubytovnu v centru Frankfurtu, společně s další studentkou Annikou jsme měly dvoupokojový byt s koupelnou a kuchyní. Větší pohodlí bylo vykoupeno půlhodinovou jízdou na kole do nemocnice a zpět, ale aspoň jsem úplně nezdegenerovala (i když ten týden samozřejmě začalo sněžit a pršet). Annika stážovala na neurologii a moc jsme si sedly, studuje ve stejném semestru jako já v Düsseldorfu, chtěla by dělat soudní a do Frankfurtu jela mimojiné proto, že její rodina pochází z Polska a na Velikonoce se tam chystali (což se nestalo, protože corona). Poslední víkend přijela ještě i její kamarádka, která je aktuálně na stáži v Berlíně a ještě i s Katharinou, druhou famulantkou z urgentu, jsme si udělaly po mé sobotní službě výlet k Helensee na západ slunce a protože byla fakt zima, tak nebylo jiné cesty, než tento event proměnit na menší corona párty, abychom se tancem a vínem dostatečně zahřály :D Protože jsem ale holky šikovný, tak jsme zpáteční cestu nočním lesem zvládly bez nehod a v neděli jsme už bez Kathariny, která bydlela jinde, pokračovaly dalšími sociálními aktivitami typu procházky po Frankfurtu a vaření oběda.

Ubytko č. 2

Beachparty (fotila Annika)

Předchozí dva víkendy se nám podařilo potkat se zase s holkama z Lipska, jednou u jedné z nás doma (u rodičů) ve Spreewaldu, který jsme poctily svou návštěvou, a podruhé na jednodenním výletě v Berlíně - když to tak píšu, tak je to skoro až provokace, vzhledem k českému uzavření okresů. Každopádně co se sociální stránky týče, byl můj březen možná bohatší, než tři předchozí měsíce, přestože jsem nebyla v Lipsku.

Upršený Spreewald

Po měsíci už jsem se těšila zpátky do svého německého domova, na klid a čas na věci, které při 40 hodinovém pracovním týdnu nejdou zvládat. Jsem ráda, že mě tentokrát nečeká žádná zkouška na konci prázdnin/hned na začátku semestru, a tak můžu natankovat síly dokud je čas.

Další stáže jsou naplánovány až na léto, ale mám nachystaný článek s praktickými tipy, jak si takovou praxi zařídit a úspěšně na oddělení jako medik-Famulant existovat, tak se můžete těšit :)

Ještě pár obrázků té hezké části Frankfurtu:

Oderturm - jediný mrakodrap široko daleko

Rosa, Karl a Donald McDonald

Koncertní sál

Mohutná Odra a za ní polská Slubice

Brunnenplatz (fotila Annika)

(fotila Annika)

Praxe: ZZS Brno, anesteziologie v Lipsku a urgent ve Frankfurtu nad Odrou

Praxe jsou asi to nejzajímavější na celé medicíně a vlastně by si každá zasloužila samostatný článek, jenže to bych nesměla být taková kůže líná a musela o nich psát paralelně s jejich absolvováním.

U ošetřovatelské se mi to alespoň z půlky povedlo - článek zde - druhých 6 týdnů jsem absolvovala v létě 2018 na gastroenterologii a už si z toho moc nepamatuju, kromě latentního mobování jistými členkami personálu.

Ve druháku jsem se potom o prázdninách mezi 3. a 4. semestrem na vlastní pěst rozhodla vecpat na brněnskou záchranku a zkušenost to byla skvělá. Jako externista máte možnost odjezdit max. 5 služeb (12h) v roce tuším a za každou vysolíte hezkých tuším 300 korun. Aspoň tak to tehdy bylo. Ale co bych pro ty modrý světla neudělala. A investice do vzdělání jsou prej dlouhodobě výhodný. V Bohunicích budete poučeni, sepíšete smlouvu, vyzvednete si oblečení (kalhoty, tričko, bundu) a domluvíte si přesně časy směn, na které výjezdové základně a na kterým autě (doporučuji buď "rychlý auto" aneb lékařský osobák anebo normální záchranku, kde jsou jen 2 záchranáři, velká záchranka s lékařem vyjíždí jen párkrát za den). Já jsem byla na Ponavě, protože to mám ze základen nejblíž, a všichni byli moc milí a i ostatní stážisti - studenti záchranáře říkali, že Ponava je nejvíc pohodová. Celkem jsem v těch 5 službách vyjela asi 20x, nic nebyla nějaká totální šílenost typu vážná autonehoda nebo resuscitace - jako nováček se toho ale spoustu naučíte i při výjezdu k obyčejné slabosti, vysokýmu tlaku ap. Největší bizár byl hned první den zásah u "kousnutí plazem", když pan chovatel probouzel jedovaté mazlíčky ze zimního spánku. A jednou jsme jeli až do Třebíče, překládat pacienta v umělém spánku a cestou zpátky se zastavili na tamní vyhlášené klobásy.

Fascinovalo mě jezdit městem, které z velké části velmi dobře znám a poznat ho z úplně jiného úhlu. Zasahovali jsme třeba v budově MU na Komenského náměstí nebo v domě ve vedlejší ulici a asi 100 metrů od místa, kde celý život bydlím. Spousta výjezdů má výraznou sociální komponentu, uvidíte jak žijí a bydlí hlavně staří lidé, podíváte se do totálně vybydleného bytu romské rodiny 200 metrů od Vaňkovky. Velká výhoda je taky, že jste per definitionem jediný stážista na autě a můžete přímo všechno probírat s daným lékařem, nestane se, že by vás ignoroval ap. Obecně byli všichni ochotní cokoliv odpovědět, ukázat, dávají na vás trochu pozor a vysvětlí vám, co se děje, kdy se radši nemíchat do práce a jen koukat a kdy můžete pomoct. Práce na záchrance je pro pohodový lidi, kteří se jen tak nenechají vyvést z míry a to je užitečné i pro mezilidský kontakt.

Jeden záchranář, kterého jsem potkala rovnou na 2 službách, z toho měl vyloženě radost mně předávat svou moudrost a dokonce druhého kolegu zastavoval a říkal "počkej, to si udělá Zuzanka". A samozřejmě ze mě měl furt srandu a 15x za den mi ukázal, jak debilní bylo to, co jsem právě udělala (třeba vystupovat z vnitřku záchranky zadními dveřmi - nevíte, jestli tam někdo nestojí). Přesně tyhle drobnosti, přehled o vybavení a umět s ním zacházet, jsou ale hrozně cenná škola. Na tu druhou službu si mně k sobě dokonce přehodil na záchranářský auto, ať něco vidím, protože jsem měla být na velké sanitce s lékařem, která jezdí málo, viz výše. Obecně na autě s lékařem většinou už přijede k zajištěnému pacientovi a řešíte jen podání nějakých léků ap. - na druhou stranu jsou výjezdy zajímavější. S záchranářským autem sbíráte i všechny ty případy pro ZZS absolutně neindikovaný - ale zase jste na místě jako první, musíte navěsit monitoring, píchnout žílu...

Pokud to někoho jen trochu láká, tak po konci korony směle do toho! :)

Pak přišlo Physikum a po něm první famulatura (= prázdninová praxe v rámci 3.-5. ročníku) na interně v Žitavě, k ní jsou na blogu dokonce 2 články zde a zde.

Duben 2020 jsem strávila v domově důchodců na Vysočině, zasaženém covidem, to byla skvělá zkušenost hlavně po lidské stránce, potkali jsme se tam celkem 6 mediků z Prahy i Brna a další dobrovolníci, bylo o nás skvěle postaráno a i přes aktuální situaci jsme s klienty mohli šprýmovat, jezdit na zahradu a užívat si jara. Otvírat víno vrutem (moc to nejde). A tak.

Druhou famulaturu jsem absolvovala na ARO (ale jen na sálech) mezi třeťákem a čtvrťákem v Lipsku. ARO je hrozně výhodný v tom, že se tam moc nepapíruje a jste tam taky jeden medik na jednoho doktora. Navíc můžete rotovat mezi různými sály a tak trochu k tomu přibrat i tu chirurgickou část (správně jsem tušila, že to budou jediné sály, na které se v tom semestru podívám). Na anesteziologii si můžete sednout, jít se najíst a napít, doktoři mají obvykle čas a chuť vám něco vysvětlit a popovídat, sestřičky jsou obvykle klidný a milý frajerky a ukážou vám, jak správně natahovat léky, píchat kanyly (což jsem dělala míň, než bych čekala, protože skoro všichni už nějakou měli), zavádět močový katetry a další užitečný věci. Měla jsem čas pochopit, jak ta operace probíhá od začátku do konce, vidět i spinály u císařských řezů, periferní bloky u plastických a úrazových operací, párkrát jsem směla intubovat, zavádět laryngeální masku nebo ventilovat ambuvakem, což je nejtěžší ze všeho... Taky se na sále často píchají arterie (punkce tepny na vnitřní straně zápěstí za účelem real-time sledování tlaku) a centrály (velký katetr do jugulární žíly na krku či podklíčkové...u klíční kosti). V mé nemocnici (nebyla to Uni, ale městská nemocnice St. Georg) bylo i popáleninový centrum, kde jsem se dva dny byla podívat a to teda taky stálo za to. Určitě bych se někdy chtěla podívat i na AROvý lůžka (tady se tomu říká Intensivstation) a vidět ještě pár výkonů na dětským, neurochíře a urologii, tam jsem se moc nedostala. Anesteziologii taky doporučuji všema deseti, jako student hodně uvidíte a můžete dělat a nejsou tam prostoje způsobený zapisováním vizit, psaním propouštěček ap. 

Parkové pavilonové nemocnice jsou sice nepraktické, zato ale krásné

10/2020

Tak, tím bychom konečně dohnali přítomnost - teď, v půlce čtvrťáku a po cca zhruba nulové praktické přípravě v zimním semestru, jsem se opět pustila do něčeho trochu dobrodružnějšího a vydala se do Frankfurtu nad Odrou, což je cca 60 tisícové město hraničící s Polskem asi podobným stylem jako s Polskem hraničí Český Těšín. Absolvuji tady svých ambulantních 30 dní (předepsáno je 2x30 dní oddělení, 1x30 dní něco ambulantního a 1x30 dní praktik) a rozhodla jsem se pro urgentní příjem, protože 1. mě moc moc láká všechno modrý a blikající. Případně rychle se točící. 2. vidíte tu všechno možný napříč specializacema a dá se trénovat anamnéza, vyšetřování, odebírání krve a píchání kanyl, diferenciálně diagnostické uvažování atd. atd.

3/2021

Frankfurt nad Odrou je sám o sobě poměrně drsnej zapádákov na východě Německa, sociální situací ne nepodobný východu či severu Česka (ale je tu pár moc hezkých baráků na břehu Odry a v okolí), nicméně místní nemocnice měla nadprůměrně dobrý hodnocení od ostatních studentů, samostatný urgent a ubytování zdarma. A po prvním týdnu jsem nadšená!

Takhle tu prosím vypadá základní škola

Už jenom všechno nemedicínský okolo je i na Německo opravdovej luxus - aktuálně bydlím v pokoji v nemocnici, ze kterýho se později přestěhuju na ubytovnu ve městě, za což mi strhnou! cca 100 euro z platu! 415 eurokorunáčků. Aby i famulanti dostávali peníze, to se jen tak nevidí. A ještě máme obědy zdarma. A všichni se tu k nám chovají hrozně zdvořile, div že se budoucím pánům a paním doktorkám neklaní. No fakt čumím. Bílý hadry fasujeme taky normálně od nemocnice, polotričko a plášť, takže si všichni pacienti myslí, že jsme doktoři. Žákyňky a budoucí záchranáři na praxi, o 2-3 roky mladší než my nám vykají.

Meine Bude

A samotnej urgentní příjem je úplná třešnička na dortu. Má to tu ambulantní a lůžkovou část. Každý pacient je roztřízen na triáži místními super zkušenými sestrami, rovnou odeberou krev a zavedou kanylu (pokud je to potřeba), změří teplotu, tlak, srdeční a dechovou frekvenci a saturaci kyslíkem a podle primárního problému pak pacientovi přidělí barvičku zelená - žlutá - oranžová - červená a pak ho buď pošlou čekat zpět do čekárny, nebo je uložen na monitorované lůžko v zadní části. Pacienti, kteří přifrčí s Notarztem (záchrankovej doktor) pak většinou přijdou rovnou do lůžkové části a zajistí se tam. I když teda vlastně někteří můžou normálně zůstat sedět v čekárně #nadužívání112. K tomu je tu ještě jeden tzv. Schockraum pro polytraumata (bouračky atd.) a resuscitace, hned za ním CTčko, pak jeden sálek na septický operace tj. šití menších ran ap. A specialitka je tzv. "Altersunit", což je čekárna pro geriatrické pacienty, kde mají klid, vlastní záchody a nějaký občerstvení, aby nemuseli sedět v křesle na chodbě a předchází se tak stavu, který se odborně nazývá delir a v zásadě jde o to, že ze všeho toho chaosu a hluku a stresu totálně ztratí orientaci, začnou se třepat, odcházet domů, vytahovat si hadičky ap. Altersunit do každé nemocnice.

Vstupní faux-pas

Vzadu u lůžek i vepředu v ambulanci je po jednom doktorovi + to tu šéfíkuje jeden Oberarzt (vrchní lékař), který zároveň vyráží i s druhým NEF (Notarzteinsatzfahrzeug), což odpovídá našim záchrankovým osobáčkům v systému rendez-vous (akorát je to malej Volkswagen Transporter, což bych české záchrance důrazně doporučila převzít, protože je tam dostatek místa pro praktikanty, tiskárnu atd.). První NEF je na základně ve městě a jezdí k zásahům primárně, ale pokud je zrovna někde u případu a je potřeba druhý Notarzt, vyjíždí doktor z urgentu. Tenhle systém myslím nikde v ČR není, ale v ČR jsou taky záchrankoví doktoři přímo zaměstnanci ZZS, zatímco tady jsou to normálně nemocniční doktoři, kteří na autě mají jen jednotlivý služby. Na tomhle NEF 2 můžeme jezdit i my, studentky, jsme na příjmu dvě, tak se střídáme jeden den já, druhý den Katharina, většinou toho není moc, tak jeden dva výjezdy denně, a obvykle spíš zhoršení stavu starších pacientů, než nějaký akce...ale třeba se poštěstí. Po celým tomto komplexu jsme byly první den provedeny, na střídačku šéfem a sloužícím Oberarztem, povyprávěli nám trochu svoji filozofii o tom, jak oddělení vést a především ať svůj čas tady využijeme, že se můžeme kohokoliv na cokoliv zeptat, vyzkoušet si, podívat se a tak. Šéf, v Česku by ta funkce asi byla primář, je to takovej celkem mladej rakouskej klacek (česky doufám neumí) mezi čtyřicítkou a padesátkou, říkal, že jednou bude taky starej a bude se muset nechat ošetřovat od nás a proto na studenty a pozitivní přístup k nim klade takovej důraz. Což je vlastně docela logický. Každopádně ze všech sálá snaha nám věci vysvětlit, ukázat, naučit, nechat udělat, dát vědět, když je někde něco zajímavýho a to je to nejlepší, co si může medik přát. Máme dokonce i vlastní přístup k počítači, kde se můžeme koukat do laborek, snímků z rentgenu a CT, číst starý zprávy a i sami zapisovat nějaký údaje, výsledky vyšetření, terapii ap. A vlastní klíče a telefon. (Pokud nejste ze zdravotnickýho rybníčku, tak vám tahle informace asi moc neřekne, ale každý, kdo trochu ví, jak nemocnice funguje, ví, že přístup do počítače, klíče a telefon jsou nástroje moci).

Kousek od nemocnice je nádherný Helenesee.

Prozíravě jsem si sem dotáhla i závodní speciál...

V praxi to pak většinou probíhá tak, že se s Katharinou rozdělíme mezi ambulanci a lůžka a pak stínujeme místního doktora, případně koukáme, kde by byl nějakej odběrek a kanylka u sester. Ke spoustě pacientů přicházejí na konzily i doktoři z různých jiných oddělení, ORL, chirurgové, kardiologové, diabetologové, neurochirurgové a neurologové, kde se člověk rovněž naučí spousta zajímavého. Když se něco šije přímo na příjmu, tak můžeme asistovat a doufám, že se časem dostaneme i k šití nějakých menších věcí. Ve středu jsme si byly prohlídnout vrtulník, který tu na heliportu čekal na pacienta z ARO. Namátkou pár příkladů, co jsem za první týden viděla: zranění malíčku cirkulárkou, několik rozbitých obočí po pádu seniorů, kluka, který se včera udeřil do palce na volejbale, dneska kvůli tomu nemůže psát písemku ve škole a praktik má zavřeno, bezvědomí způsobené masivním krvácením do mozku, spoustu bolestí na hrudi, žlučovou koliku, 4 mladé Poláky, kteří havarovali na dálnici a díkybohu jim nic vážnějšího nebylo a na závěr pána, který v Polsku nahý na lavičce a tvrdil, že potřebuje do Varšavy, aby odtamtud odletěl do Los Angeles.

O dalších třech a půl týdnech dám vědět zase příště :)

Studium medicíny v Německu explained - rozdíly oproti Česku a další fun facts

Tenhle text je vlastně základním stavebním kamenem pro hlavní účel tohoto blogu a musí tu být, abychom se vůbec o dalších aspektech týkajících se studia mohli bavit. Neptejte se, proč ho píšu až po třech a půl letech...

Možná to bude trochu nuda, ale čas od času se mě na to někdo ptá a chtěla bych to tu mít vyvěšeno, abych případné zájemce o strukturovanější info, než moje ústní blekotání, měla kam odkázat.

Studium medicíny v Německu není od českýho systému úplně totálně odlišný, ale v některých věcech se přece jen výrazně odchyluje. Jinak bych taky rovnou mohla zůstat doma, žejo. Nebudu psát o přijímačkách, protože to je hodně bizár a možná se k tomu někdy dostanu separátně a nebudu moc zabíhat ani do takových těch subjektivních dojmů, jako v které zemi se na vás doktoři na praxi víc usmívají a podobně. Zkrátka objektivní tvrdý fakta, let's go:

Většina německých univerzit včetně Lipska jede v režimu "Regelstudiengang". Pak existují ještě takzvaný "Modellstudiengang", který jsou jakýsi freestyle trochu připomínající pražskou 3. LF, o tom nic nevím, takže se tomu nebudu věnovat.

Důležitý je fakt, že výrobu nových doktorů neregulujou univerzity, ale takzvaná "Approbationsordnung", což je snad dokonce zákon, ve kterým přesně stojí, jaký předměty člověk musí absolvovat, kolik hodin jaké praxe atd. atd. a především jak probíhá prokazování získaných znalostí. Onu "aprobaci", tedy štempl, že můžete v Německu pracovat jako doktor, vám nedává univerzita, nýbrž speciálně pro to zřízený úřad (Landesprüfungsamt, dále LPA, česky asi Zemský Ověřovací Úřad??), který na úrovni jednotlivých zemí (pro mě teda Sasko) dohlíží na naplňování oné "Approbationsordnung" a organizuje státní zkoušky.

Ty jsou v průběhu 6letého studia celkem tři a univerzita v zásadě zajištuje jen absolvování předepsaných předmětů pro daný úsek studia. Na konci úseku vám pak vystaví papír, že z jejich strany máte všechno splněno, pak k tomu musíte přihodit potvrzení o absolvování praxí a k první státnici byl třeba ještě nutnej kurz první pomoci. Pošlete tlustou obálku s těmito potvrzeními a spoustou dalších dokladů včetně originálu rodnýho listu např.!! (neptejte se mě, jaký problémy s tou byrokracií jsou, když jste cizinec. Nebo třeba proč člověk musí znova posílat maturitní vysvědčení, když by bez něj obviously asi těžko mohl odstudovat 4 semestry na univerzitě) a když jste tento IQ test úspěšně zvládli a na nic nezapomněli, tak vám od LPA přijde pozvánka ke státní zkoušce. Poštou, samozřejmě. Vítejte ve 21. století. V Německu jsou totiž všichni hrozně pokrokoví a tak...

Naštěstí celý tohle divadlo musíte v průběhu studia absolvovat jen třikrát a ta třetí státnice je o dost jiná, než ty předchozí dvě, tak třeba to bude jednodušší.

Jaký jsou teda ony tři úseky studia?

PRVÁK - DRUHÁK = VORKLINIK

První dva roky se nazývají Vorklinik a absolvujete prakticky stejný předměty, jako v prváku a druháku v ČR, v hlavních rolích samozřejmě anatomie, fyziologie a biochemie. Výuka se skládá normálně z přednášek, seminářů a cvičení. Ve Vorklinik z předmětů ani nedostáváte známky, nýbrž jen prošel/neprošel. Naprostá většina zkoušek je písemně stylem ABCDE a pro projití je potřeba alespoň 60 % správně. Což ale neznamená, že by Vorklinik všichni zvládli s prstem v nose, nezřídka je potřeba něco psát víckrát. Oficiálně jsou na zkoušky jen tři pokusy - řádný termín, opravný termín a příští rok s ročníkem pod váma. Termíny si nemůžete sami určit, dostanete je předepsaný (stejně jako rozvrh po celou dobu studia - tak je to ale tuším i u nás). Z toho důvodu někteří lidi ve Vorklinik stráví víc, než základní 4 semestry, protože např. pro chození na fyziologii musíte mít hotovou fyziku, pro biochemii chemii a biologii atd. A řádnej a jeden opravnej termín nejsou zase tak moc.

Další důležitý point ke zkouškám, který platí pro celý studium, nejen Vorklinik, je, že tady neexistuje nic jako zkouškový. Termíny zkoušek jsou vyvěšený od začátku semestru a obvykle těsně následují ukončení výuky daného předmětu, u větších předmětů typu svatá trojice anatomie/fyziologie/biochemie jsou zkoušky rozložený na víc částí, např. 2x v semestru, anatomie byla úplně složitá, protože se zkoušela jednou po prvním semestru, pak 5x ústně v druhým semestru paralelně s pitvama, neuroanatomie pak písemně na konci 3. semestru a na závěr ještě kompletní penzum po prázdninách na začátku 4. semestru.

Není to úplně šťastný, protože se obvykle učíte na předmět A a zároveň vám probíhá dál výuka předmětu B. Slovo prázdniny je taky trochu past, protože si asi umíte představit, jak moc si je užijete, když hned na začátku dalšího semestru máte zkoušku (bylo to tak o obou zimních prázdninách, léto mezi prvákem a druhákem bylo pohodovější). Jo a taky někdy v průběhu prvních dvou let musíte odmakat 90 dní na ošetřovatelské praxi, což je další past.

Samozřejmě 60 % z testu ABCDE se nedá srovnávat s pořádnou ústní zkouškou a já jsem třeba nic opakovat nemusela, i když že je to easy bych taky úplně neřekla, potažmo rozhodně by to neřekli někteří moji spolužáci. Háček je totiž v tom, že po prvních dvou letech následuje ona první státnice, takzvané Physikum, ke kterému se hned dostaneme. A výsledky z této státnice se dají srovnávat v rámci celého Německa a tedy se dají srovnávat i univerzity. Rozuměj učitelé jsou hodnocení podle toho, jak dobře studenti napíšou Physikum. Z toho už je samozřejmě jen krůček k taktice "pustíme k Physiku jen ty, kteří ho pak i dobře napíšou, aby naše univerzita byla dobrá ve srovnání s ostatními", což vede k mnohdy až absurdnímu šroubování nároků a prosívání lidí. Ne nadarmo se říká, že když zvládnete Physikum, už tu školu nějak dostudujete.

Když se vám podaří nasbírat všechny pokémony z Vorklinik, tak se slavnostně přihlásíte k první státnici - tedy Physiku. Ta se skládá ze dvou částí - písemné a ústní. Písemná probíhá v druhé třetině srpna a vypadá tak, že dva po sobě následující dny se spolu se spolužáky sejdete v obrovské hale někde v Lipsku a oba dny tři hodiny opět stylem ABCDE vyplňujete otázky. Celkem jich je každý den 160 v takovém fešném sešitku tloušťky ábíčka, včetně obrazové přílohy, a v různým poměru jsou zastoupený skoro všechny preklinický předměty - největší díl má anatomie+histologie, fyziologie a biochemie, střední psychologie+sociologie a nejmenší fyzika, chemie a biologie.

Druhá část Physika je pak ústní, skládá se jen z 3 největších předmětů (už asi tušíte, které, počáteční písmena zní A, F, B). My jsme termíny dostali až snad někdy po písemné, může to být kdykoliv v rozsahu 2 až 6 týdnů po písemné části. Zkouší vás komise složená ze 3 učitelů oněch předmětů, její složení se dozvíte (dopisem, jak jinak - občas si nejsem jistá, jestli nestuduju v Bradavicích) teprve 2 týdny před termínem. Ústní se asi nejvíc podobá klasickým zkouškám na české medicíně, kterými jsou medici trápeni celých 6 let studia - jen s tím drobným rozdílem, že vás ze všech 3 předmětů zkouší v jeden den a prakticky neexistuje žádný seznam otázek, můžou se vás zeptat úplně na cokoliv. Proto je tak klíčový ten dopis se složením komise, protože pak si můžete najít protokoly od studentů z minulých let a nastudovat oblíbená témata jednotlivých zkoušejících. Pokud teda váš zkoušející nezkouší první rok (áhoj anatomie).

Z toho plyne, že ani po 4. semestru nemáte zkouškové - zato začíná doslova léto vašeho života :) Prakticky z plného chodu semestru, ve kterém se ukončuje fyziologie a biochemie přejdete do učení na státnice, takových 6 - 7 týdnů je opravdu potřeba, samo sebou ve velmi příjemných letních teplotách. Celé dva roky jsem si připadala se svými písemnými testíky vůči svým kamarádům doma trochu provinile, ale léto 2019 mi to celkem vynahradilo a konečně jsem si mohla procítit onu roli medik - mučedník. Ta písemná ještě není zase tak hrozná, hranice projití je opět 60 % a otázky nejsou nějak extrémně záludné, problém je spíš v obrovském množství látky. Ústní už je větší nápor na nervy, jednak jste mírně řečeno vyfluslí z proučeného léta a jednak je to hodně o štěstí na otázky. A vyhazuje se. Jo a celkem máte 3 pokusy na každou část, pokud vás vyhodí, tak opakujete jen onu písemnou/ústní, kterou jste nezvládli - v příštím termínu, tedy za půl roku. To na pohodě taky nepřidá.

TŘEŤÁK - PÁŤÁK = KLINIK

Po Physiku je potřeba nejdřív trochu sebrat síly, nehledě na to, že mezi státnicema a začátkem dalšího semestru máte na odpočinek tak okolo dvou týdnů, a můžete se vrhnout do dalšího levelu aneb Klinik.

Tady malý disclaimer - obsah těch tří let si každá univerzita plánuje sama, předepsaný jsou jen předměty a asi nějakej počet hodin, který musí mít, ale jinak se to v rámci Německa liší šíleným způsobem a následující platí jen pro Lipsko.

Klinik trvá tři roky a ten název je trochu past, protože třeťákový předměty fakt moc klinický nejsou. Kromě "propedeutiky" možná. Čeká vás v 5. semestru obecná patologie, klinická chemie (= laboratoř), statistika, ta propedeutika/vyšetřovací kurz a bizár jménem Historie, teorie a etika medicíny. V 6. semestru pak mikrobiologie a farmakologie, což jen tak pro info jsou v ČR oba dvousemestrální předměty - na druhou stranu mi přijde nápad absolvovat farmakologii už ve třeťáku celkem zajímavý a teď z toho těžím. Výuka se oproti Vorklinik prakticky nezmění, normálně máte dál přednášky, semináře a cvičení, do nemocnice se dostanete akorát na konci 5. semestru v rámci propedeutiky. A na konci 6. semestru je pak první POL (problem orientiertes lernen), o tom jsem psala speciální článek tu.

Opravdová klinika začíná až se 7. semestrem. Ten systém je zase mega složitej, tak v kostce: ročník se rozdělí na dvě půlky, jedná má chirurgický předměty, druhá interní. Co není chirurgie ani interna je prostě někam přiřazený. V rámci svojí ročníkové půlky pak rotujete po stážích v různých oborech, po skupinkách cca 15 - 30 lidí, v rámci oboru (např. gynekologie) jste pak ještě dál rozděleni na to, kdo je ten den na ambulanci, sálech, oddělení atd. ve skupinkách cca 5 lidí, či ještě méně. Stáž trvá vždycky někdy dopoledne 90 minut a měla by být fakt praktická s pacienty, očekává se, že přijdete připravení na všechny záludné otázky učitelů, nemá to být frontální výuka. Kvůli coroně se toto kompletně přesunulo do online podoby, a tak nemůžu nijak zhodnotit, jak to vypadá v reálu. Po obědě pak obvykle následuje nějaký, tentokrát už frontální, seminář tematicky související s aktuálním oborem -  v rámci tohoto je odučena speciální patologie a některé aspekty farmakologie a mikrobiologie + spousta takových mezioborových věcí typu ekonomika, rehabilitace, medicína bolesti atd. To máme teď taky online ve formě namluvených prezentací, případně prostě plácnou na internet nějaký pdfko jen :(

A teď přijde ten správný mindfuck - odpoledne jsou pak přednášky, každý den 4x45 minut ze 4 různých oborů. A ty jsou pro celý ročník jednotně, nehledě na to, jestli jste zrovna v chirurgické, nebo v interní skupině. Občas se to potká, ale většinou tedy máte dopoledne stáž z něčeho úplně jiného, než co se odpoledne přednáší. No. Teď v coroně to funguje celkem dobře, protože ty stáže nestojí moc úsilí a člověk má čas koukat na přednášky, jinak je to ale dle vyprávění starších spolužáků tak, že na odpolední nepovinné přednášky nikdo moc nechodí, protože se to prostě časově nedá zvládat. K úplnému galimatyáši přispívá to, že zkoušky se konají opět v průběhu semestru a sice vždy po skončení nějakého přednáškového bloku - opět ve formě písemného ABCDE testu. Stáže pak můžou být ukončeny rovněž nějakou formou zkoušení, většinou ústní popovídání a kontrola, jestli jste dávali pozor, nebo třeba prezentace jednoho pacienta ap. Materiálem na zkoušky jsou tedy obvykle prezentace z přednášek, pilnější si k nim poslechnou i nahrané komentáře, případně v době mimokoronové chodí na přednášky osobně.

Pak vás ještě v rámci Klinik čekají další dva POL kurzy na téma "Urgentní medicína" a "Medicína stárnoucích lidí".

Co ještě podle mě stojí za poznámku je fakt, že v Česku ty klinické obory proletíte za tři roky (4. - 6. ročník), zatímco tady na to jsou roky jen dva (4. a 5. ročník). Je to teda celkem slušná jízda, nejde ani tak o to nějak načárat zkoušky, ale pokud je člověk svědomitý a chce si z předmětů něco odnést, tak má fakt co dělat.

Na konci páťáku pak následuje další státní zkouška, tentokrát pouze v písemné formě. Zatímco na Physikum většina lidí měla 30-50 denní učební plán, na druhou státnici je taková klasika 100 dní. Píše se to tuším někdy v říjnu (skončíte v červenci pátý ročník a začnete se učit) a místo 2 dní u Physika člověk vyplňuje testy celkem 3 dny. Rozsah je veškeré učivo těch tří let od Physika - všechny klinické obory + patola, mikrobiologie, farma, ... Zkrátka už se moc těším :)

Samozřejmě i v Klinik vás čekají praxe - říká se tomu Famulatur a celkem musíte absolvovat minimálně 4 x 30 dní, z toho jedněch 30 dní u praktického nebo praktického dětského lékaře, jedněch 30 dní v nějakém ambulantním zařízení (případně třeba na radiologii, patologii, soudním) a zbylých 60 dní na lůžkovém oddělení. Kromě toho praktického lékařství si ale můžete obory svobodně vybrat, dvakrát je možné 30 dní i rozdělit na 2 x 15 a podívat se tak do ještě víc specializací. Absolvujete to samozřejmě v rámci prázdnin. Ale je to celkem super věc, na oddělení jste normálně celý pracovní den 8 hodin a dostanete svěřené některé úkoly, odebírání krve, píchání kanyl, asistence u operací, chodíte vizity atd. atd.

ŠESŤÁK = PRAKTISCHES JAHR (PJ)

Kdo úspěšně zvládne i druhou státnici, tak na univerzitě prakticky skončil. Dostává se do posledního levelu, kterým je tzv. PJ. Ten strávíte v některé z akreditovaných nemocnic (což jsou nejen fakultky a velký městský nemocnice, ale skoro každá horní dolní) a je rozdělen do 3 terciálů po 16 týdnech. Jedenkrát chirurgie, jedenkrát interna, jedenkrát obor dle vlastního přání. V rámci chirurgie a interny si samozřejmě můžete vybrat nějaký podobor a nějakým způsobem rotovat - není ale obvyklé, že by člověk znova absolvoval celé spektrum třeba interny, spíš tak dvě oddělení s případnýma hospitacema někde jinde. Terciály můžete absolvovat i v zahraničí.

Jako PJler, tedy student v PJ, jste normálně součástí personálu oddělení, oficiálně žádný kompetence nemáte, ale reálně toho PJleři dělají spoustu, mají vlastní pacienty, píšou zprávy, dělají příjmy, asistují, pod dohledem něco kutí v ambulanci, prostě to, co děláte i jako mladý doktor hned po škole. Hodně to záleží i na konkrétní nemocnici, k čemu vás pustí a jak to tam mají pošéfený. Nějaká velká výuka už moc neprobíhá, z univerzity jste pryč, správně by několik hodin týdně mělo být výuce věnovaných ve formě seminářů pro PJlery, to je taky hodně různý podle toho, kde jste. Z právního hlediska jste samozřejmě pořád student, to je důležitý třeba kvůli informovaným souhlasům k výkonům nebo kvůli transfuzím - od toho ruce pryč! (Nikdo by vám to ani delegovat neměl, ale bordel vládne světu).

Po absolvování PJ je ještě třetí státnice, o ní toho vlastně moc nevím - jen, že je ve formě ústně-praktické, probíhá asi zase na původní univerzitě a zkouší se z 3 oborů, které člověk měl jako PJ terciály + jednoho k tomu náhodně přilosovaného?! A asi dostanete pacienta a kompletně ho vypracujete od příjmu přes diagnostiku až po terapii. Jestli se tam někdy dohrabu, napíšu víc.

Tak - nechce se mi tomu věřit, ale opravdu jsem se dopracovala až ke konci studia. Ještě jedno důležité téma: konec studia ≠ titul! Ty dvě věci spolu v Německu nemají vůbec nic společného, můžete normálně pracovat jako lékař bez jakéhokoliv akademického titulu, důležitá je ona aprobace, tedy papír, co dostanete po poslední státnici. Toto je z českého úhlu pohledu dost těžký pochopit, protože v Česku žádní doktoři bez titulu nejsou, díky naší výjimce, kdy titul MUDr. dostanete za úspěšné absolvování státnic a ne za odevzdání bakalářské/magisterské/whatever práce.

Tady v Německu mají titul "Dr. med." a podmínkou pro jeho používání je kromě získání aprobace napsání Doktorarbeit, v rozsahu cca diplomky asi. To můžete udělat v průběhu studia, nebo při studiu začít a dodělat to po škole, potažmo komplet po škole. Je to trochu pain, protože na to v zásadě nikde není speciální místo v rozvrhu. Ambicióznější studenti, kteří chtějí dělat opravdovou vědu někde v laboratoři/něco rozsáhlejšího s pacienty, si na psaní Doktorarbeit berou volný semestr až dva, je to ovšem docela riskantní obchod, protože vám nikdo neslíbí, že váš projekt vyjde a bude to možné zpracovat do publikovatelné práce. Méně ambiciózní studenti napíšou nějakej shit, ovšem i shit musí mít trochu formu a stojí spoustu času. Neambiciózní studenti se na to rovnou vykašlou. Spousta lidí se na to nevykašle, ale buď vlastní vinou, nebo protože jim nevyšly experimenty, to nikdy nedopíšou. Téma zas na samostatnej článek, třeba někdy bude.

Úplně na závěr ještě pár slov k organizaci studijních skupinek a obecně interakci se spolužáky - ve Vorklinik je člověk náhodně přiřazen do kruhů cca o 20 lidech, se kterými má semináře a cvičení. Po Physiku se pak tvoří skupinky nové 5členné (mimojiné z důvodu, že spousta lidí prodlužuje/přijde z vyšších ročníků) a do těch se pak člověk se svými kámoši zapisuje sám (pokud nějaké kámoše má). Případně vás prostě šoupnou někam, kde je místo, to se týká i Erasmáků.

Uvidím, jestli budu článek v budoucnu ještě editovat, nebo třeba napíšu samostatně něco víc o druhé půlce studia a třeba té Doktorarbeit, nechme se překvapit.