Zimní prázdniny 2023 - dobrovolná praxe 1 (paliativní péče Lipsko)

Poslední prázdniny a poslední možnost udělat si krátké výlety do nejrůznějších oborů, než přijde Praktisches Jahr a po něm práce - zde zážitky z prvního z nich:

- text, který stojí i v příspěvku na Instagramu -

Někdy v prosinci jsem si řekla, že na jednu poslední (sice velkou, ale což) zkoušku přece nepotřebuji 2 týdny volna a že by se tam snad vešel ještě nějaký další obor, do kterého bych formou tzv. famulatury (prázdninová celodenní praxe) mohla nakouknout. Oborů, co bych si ještě chtěla zažít, mám celý seznam, ale rozhodla jsem se pro paliativní medicínu. Ani tak ne kvůli nějakým odborným znalostem, jako spíš kvůli mezilidským a komunikačním kompetencím – protože jestli tohle někdo umí, tak paliatři. Navíc v Lipsku máme dokonce dvě nemocnice, které mají samostatné paliativní oddělení (= nejen konziliární službu).

Nenechte se zmást, toto je foceno první den kdy jsem šla na osmou, v 7:30 ještě bývala tma.

Organizačně bylo všechno easy, nejtěžší asi bylo přivyknout si v 7 za tmy a v zimě vyrážet na kole na jih města.

Pokud bych to oddělení měla popsat jedním slovem, tak by to byl KLID (řád obvykle taky, ale…nechme toho 😊). Nespěchalo se, netlačilo se na pacienty, veškeré úkony byly časově flexibilní a zrušitelné, odpoledne přicházela muzikoterapeutka a chodbami se linul klavír, jednou týdně se v pokojích měnily živé kytky, jedna milá Pflegekraft (= sestra, ale slovo pro muže i ženy) střídala druhou.

I z lékařské strany bylo vidět zaměření na jednotlivého individuálního pacienta a ne na jeho nemoc. Což znamená primárně snaha o kontrolu symptomů, společné hledání další cesty (domů? hospic?), optimalizace léků a jejich forem atd. Zmíněné komunikační schopnosti s tím jdou v závěsu, potkala jsem tam jen lidsky výborné doktory a doktorky a měla možnost být u spousty různých rozhovorů, některé smutné, některé veselé. Paliativa rozhodně není jen depresivní, koneckonců na tom, že většina z nás ke konci života dostanu nějakou nemoc a život není nekonečný, toho tolik smutného není (čímž nechci znevážit truchlení rodiny po milovaném člověku – ale i to patří k životu). Spíš se tu jen prostě mluví upřímně a člověk je konfrontován se zásadními věcmi, které jinak zůstávají pod povrchem (např. ta konečnost života, jeho naplněnost a smysl, rodinné vztahy, …). A právě poslední dvě umí být zdrojem smutných příběhů, samozřejmě tedy vedle pacientů, kteří si v životě vytáhli opravdu neférově špatný karty – nejmladší pacientce s pokročilým nádorem bylo 27 (!!!).

- konec textu z Instagramu -

Můj program na oddělení začínal v 7:45 na rentgenovém sezení celé interny, které jsem obvykle na půl prospala - poté se už v malém kruhu probrali aktuální pacienti na našem oddělení, jestli je pro ně dnes něco v plánu, jaký máme ohledně vývoje pocit a co by mohlo potenciálně být problém. Vyřešily se drobné úkoly typu vyměnit jehlu u portu (trvalý žilní přístup, kdy je pod kůží implantovaná kruhová destička, do které se zvenku píchne jehla, kterou se pak dají podávat léky/infuze. Jehla se mění jednou týdně a má to mnohem menší riziko infekce, než klasický centrální žilní katetr) - to jsem si asi dvakrát mohla zkusit i já, takže ani praktické úkony nechyběly.

O půl desáté pak byla opravdu velkorysá snídaně s celým personálem, rozpeklo se pečivo, nachystal se sýr, šunka, marmelády, ovoce a zelenina, navařilo se kafe a čaj - a zcela samozřejmě za dobrovolný příspěvek jsem se u tohoto švédského stolu směla nadlábnout i já.

Toto teda bylo extra od rodiny nějakého z bývalých pacientů.

Po snídani následoval nejdůležitější bod dne - vizita. Hlavním tématem byl, jak už stojí výše, management potíží aka léčba bolesti, nevolnosti, nechutenství, dušnosti. Když toto bylo stabilizováno, začalo se řešit, jaká foma péče pro pacienta/ku bude nejlepší, zda vrátit se domů či zažádat o místo v hospici. Třetí skupina byli ti v opravdu terminálním stádiu, případně pacienti, kde sice téma hospic viselo ve vzduchu, ale náš Oberarzt za dveřma říkal, že nejvíc by jim přál klidnou smrt u nás na oddělení místo trampot se stěhováním se a zvykáním si na nové prostředí. (spoiler: obvykle se jeho proroctví vyplnilo)

Po vizitě se pak vyřizovaly další úkoly, sepisovala dokumentace a sem tam přišel někdo nový, což znamenalo důkladnou anamnézu a spíše orientační fyzikální vyšetření - u toho jsem taky vždy mohla být a zapojit se.

Jednou týdně se také konalo sezení se všemi profesemi, které se na oddělení vyskytují, včetně muzikoterapeutky a kaplanky, kde se znovu prošli všichni aktuální pacienti a posdílely se informace.

Měla jsem z těch dvou týdnů opravdu dobrý pocit a s klidným srdcem bych tam svěřila do péče své příbuzné - bohužel ne vždy a všude ta péče probíhá optimálně, spousta pacientů k nám třeba i z fakultky nebo z domovů důchodců dorazila v dost špatném stavu, i co se hygieny týče. Další kapitolou pak je neupřímnost k pacientům ohledně vážnosti stavu ze strany doktorů-specialistů, kdy se pak chudáci pacienti na paliativním oddělení tvrdě sráží s realitou.

Především lidsky jsem se za dva týdny hodně naučila - např. jak může vypadat naplněný život, jak důležité jsou zdravé rodinné vztahy, že člověk v posledních dnech života po dlouhé nemoci opravdu vypadá jako smrt, jak těžké umí být, když někdo definitivně pochopí, že už to se zdravotním stavem půjde jen dolů, jak těžké pro okolí umí být, když to někdo chápat nemůže. Přístup některých pacientů a pacientek byl i docela obdivuhodný, myslím, že práce zde umí být docela velkou inspirací pro vlastní život.

Co se odborných znalostí týče, tak jsem si především uvědomila, kolik už jsem toho zapomněla z obecné interny - což zde nebyl až takový problém, ale do státnic mám co dělat.  Jinak člověk hodně přijde do kontaktu s opiáty a jejích chtěnými i vedlejšími účinky, obecně s opatrnými cizelováním různých dávkování tak, aby to pro pacienta bylo optimální.

Personálně bylo oddělení vedeno Oberarztem, pro kterého byla práce život, první přicházel, poslední odcházel, znal cca každýho, kdo má v okruhu 40 km s paliativou co do činění. Pak jeho kolegyní, která se starala o paliativní pacienty na běžných odděleních, s tou jsem měla kontakt v zásadě jen když měla ultrazvukovou ambulanci. Dále jedna atestovaná lékařka, jeden mladý lékař na rotaci z interny a další atestovaná anestezioložka na rotaci v rámci specializace Léčba bolesti. Obzvlášť oba poslední, ale vlastně všichni, ke mně byli velmi velmi vstřícní, za což jsem fakt vděčná.

Mým závěrem je, že paliativní péče je obor, ve kterém může mít člověk opravdu naplněnou potřebu smysluplné práce a obor, který jde k těm základním věcem, k jádru lidské bytosti. A že musíte umět komunikovat :) Až naberu trochu odborných i životních zkušeností, tak si to jako alternativu určitě umím představit, ostatně základní paliativní péče patří na každé interní oddělení a ke každému praktikovi.

Knižní tip na závěr: nakladatelství hospice Cesta domů vydalo knižní rozhovor bývalé ředitelky tohoto mobilního hospice Martiny Špinkové a jedné z jeho lékařek Ireny Závadové "Letecký motor ve dřezu". Baví se v knížce s velkou lehkostí o spoustě aspektů umírání, poslední etapy života, témat, které jejich pacienti řeší. Líbilo se moc!

https://www.cestadomu.cz/publikace/letecky-motor-ve-drezu