Na závěr Žitavy ještě víc dobrodružství, než by kdo čekal (díl 2/2)

Žitavské dobrodružství začíná (díl 1/2)

Asi s tím nikomu nevyrazím dech, ale #corona se promítla i do mé praxe a myslím, že můžu být vůbec ráda, že jsem ji v plné délce mohla dodělat A že jsem se po skončení vůbec nějak dostala zpět domů. Trochu egocentristicky řečeno vlastně pro mladého zdravého medika nemohlo být v čase rozjíždějící se pandemie zajímavější "place to be", než nemocnice a vidět celé manévry zevnitř bylo velmi poučné.

V nemocnici se samozřejmě blížící se virus začal řešit trochu dřív, než se z toho stalo globální téma č. 1 a pro mě osobně se corona stala reálnou věcí, když jsem v druhém týdnu praxe přišla na sesternu a slyšela vrchní sestru objednávat ochranné věci "...obleky, ochranné brýle - kolik máme aktuálně na oddělení? dvoje? no skvělý - ochranné masky - stačí ty na tuberkulózu?..." Z toho, jaké filtry jsou pro ochranu potřeba, se brzy stalo velké téma, obzvlášť po zjištění, že respirátory FFP3 se daly počítat po jednotkách (na celou nemocnici - nejen české zdravotnictví s pandemií nepočítalo). A mám pocit, že hlasy českých doktorů, vnímajících rychlý nástup opatření u nás doma v kontrastu s prakticky ničím na německé veřejnosti, výrazně přispěly k tomu, že hygienici ve své práci přidali na plynu. Od té doby se stín coronaviru vznášel nad vším, nejdřív zlehčován, s přibývajícími počty nakažených v Německu už spíš obáván. Pořádala se krizová sezení, jedno oddělení se vyhradilo pro případné pacienty s Covid, řešily se algoritmy postupu - za dobu mé praxe se Covid naštěstí u nikoho nepotvrdil, přestože pár pacientů s rizikovým kontaktem jsme měli. Že vyrozumění o této skutečnosti proběhlo obvykle telefonicky, půl dne po přijetí pacienta neschopného o tom sám informovat a poté, co s ním byly v kontaktu desítky lidí z personálu, netřeba rozmazávat...

Možná ještě víc se do chodu nemocnice promítla pohraniční opatření, která i v rámci ČR byla jedna z prvních zavedených a která se týkala značné části personálu. Dodatečné otevření pendlerského přechodu Lückendorf-Petrovice toto částečně vyřešilo. Já sama jsem ještě v průběhu praxe byla dvakrát přes víkend v ČR, před posledním víkendem a posledními dvěma dny práce se hranice zavřely a já začala řešit, kam ze Žitavy. Původní plán otočit se s věcmi doma a pak jet do Lipska kvůli jedné zkoušce a novému semestru vzal se zrušením akcí v Lipsku a posunutí začátku prezenční výuky na květen (nakonec je celý semestr digitální) za své a nakonec jsem se domů (do 14denní karantény, pro všechny zvědavé) s pomocí spřátelených agentů dostala, nicméně takto turbulentní zakončení celé akce jsem opravdu nečekala.

Co se samotné praxe týče - byla jsem moc spokojená, samozřejmě takovýto "zapadákov" má svá omezení, ale to já vzhledem ke svým nedostačujícím vědomostem taky a viděla jsem toho opravdu celkem dost - punkci ascitu (tekutiny v břišní dutině), punkci pleurálního výpotku (tekutina mezi plícemi a hrudní stěnou), lumbální punkci (tekutina v páteřním kanálu), diagnostický balíček sono, echo, gastroskopii (včetně akutního gastra u krvácejících jícnových vředů, to bylo představení dosti děsivé), kolonoskopii, kardioverzi, diabetickou ambulanci, strávila jsem jeden den v katetrizační laboratoři (dokonce nám přijel i akutní případ s infarktovým EKG a...měl ho tam!), jeden den na sále u implantací kardiostimulátorů, dvakrát jsem si vyjela spolu s Notarztem (ta vesnická sanitka má něco do sebe, to není jako v Brně, kde jedete max 5 minut, jeden ze dvou případů byl ve vesnici cca 20 min od Žitavy, takže jsme si jízdu na majáky hezky užili) a s jednou moc milou paní doktorkou jsem zůstala i na noční, abych si vyzkoušela, jak moc velkej opruz je vstávat ve 3 ráno (ale noc byla zrovna celkem klidná).

Vyfotit nějakou pěknou fotku z Žitavy, Lužických hor ap. mě samozřejmě nenapadlo, tak tady máte obligátní medickou trapnofotku z noční "poprvé v bílých hadrech". Nicméně všimněte si, jak luxusní oblečení jsem nafásla - ten plášť jsem na sobě neměla ani jednou, abych si někdo náhodou nemyslel, že jsem třeba doktor... A na noční mi zařídili i vlastní pokojíček a telefon!

Asi jsem očekávala, že budu trochu častěji brát anamnézu a vyšetřovat, možná kdybych se k tomu hodně cpala, tak by to tak i bylo, nicméně na oddělení už se často pacienti od hlavy k patě nezkoumají, protože to dělají dole na příjmu - a na příjmu to zase musí odsýpat a tak jsem se spíš koukala na profíky, jak se taková zacílená anamnéza dělá.

Zato jsem odebrala spoustu krví, napíchla pár flexil (paradoxně mi to šlo líp, než ty krve), jednou jsem za mohutné asistence pana doktora cévkovala...a pak si užívala při soucitném pohledu na ubohé žákyňky pocitu, že narozdíl od ošetřovatelské praxe už nejsem ten, na koho se může hodit kterákoliv špinavá práce. I když tady bych aspoň nemusela dělat poslíčka do laboratoře, protože měli POTRUBNÍ POŠTU <3

Toť vše, ještě jednou bych chtěla vypíchnout vděčnost za to, s jakou ochotou a úsměvem se ke mně všichni chovali a snažili se mi praxi udělat zajímavou (ten stejný pan doktor, se kterým jsme cévkovali, pravidelně ve chvílích volna telefonoval svým kámošům na onkologii, jestli ten den nemají pro mě nějakou lumbální punkci ke koukání...až to poslední den praxe vyšlo!), doufám, že podobně pozitivní to bude i na praxích dalších.