Some thoughts ohledně života v zahraničí (leden 2021, tj. 3 a půl roku v Lipsku)

/Toto je vlastně facebookový komentář na příspěvek o stěhování se a životě v zahraničí (tento), já jen neumím psát krátké texty, tak to musím vyvěšovat na blog/

Studuju a tedy i žiju v Německu cca 3 a půl roku, přestěhovala jsem se sem v 19 po maturitě. V Lipsku jsem neznala nikoho, na začátku mi Pískle, tehdy bytem v Hannoveru, moc pomohla kontaktem na svoji kamarádku, u které jsem prvních pár dní bydlela, než jsem si vyřídila zápis do školy, který byl potřeba k tomu, abych mohla podepsat nájemní smlouvu na kolejích. Do Česka samozřejmě jezdím, mám jako student výhodu poměrně dlouhých prázdnin mezi semestry, takže mi to letos v létě vyšlo třeba na celé dva měsíce - na druhou stranu o prázdninách musím a chci chodit na praxe (v Německu) a pokud chci něco dobrodružného zažívat se svými zdejšími kamarády, padne na to taky týden až dva prázdnin, v semestru na nějaké zábavy čas není.

Situace je to v něčem dost specifická - jako student má člověk spoustu příležitostí seznámit se s novými lidmi a není jediný ve městě nový a kamarády hledající, nemám žádné závazky typu partner/dítě, na druhou stranu zase nemám třeba takové finanční prostředky, abych mohla provozovat cokoliv, co si vymyslím (čímž nechci implikovat, že pracující ano, ale ten vlak domů si pokaždé dvakrát rozmyslím, i s babišovskou slevou).

Všichni lidi, které tu znám jsou nějakým způsobem propojení se školou, většinou přímo spolužáci, lidi ze spolku, moje spolubydlící na kolejích. Troufnu si říct, že jsem si za ty tři roky vybudovala pár přátelství srovnatelných s těmi doma a aktuálně jsem si se svými local friends možná i blíž, protože spolu zkrátka trávíme víc času. Trvalo to ale minimálně rok a je to věc, která se nedá urychlit. Ze začátku si taky možná nebudete úplně jistí, jestli se s váma lidi baví, protože jste jim sympatičtí, anebo protože vidí, že jste cizinec a chtějí, abyste se cítili "vzatí do party". Zároveň je můj sociální okruh tady hodně jednotvárný, co se věku, "profese" - tedy v mém případě oboru studia, zájmů, životních postojů a zkušeností týče. To určitě souvisí i s tím, že nemám zase tolik času se socializovat, protože tu nejsem na Erasmu (kde ty párty k tomu prostě patří), ale normálně studuju člověkohodinově intenzivní obor. A taky jsem prostě spíš takovej línej vlk samotář s lehkou sociální fóbií.

Bodovitě, protože nobody ain't time for that, možná některé aspekty ještě někdy rozvedu.

Co není problém:

- organizační věci typu bydlení, úřady, orientace v systému. Samozřejmě němčina výhodou. Pokud se nestěhujete mimo západní civilizaci, většinou je po pár měsících vše zařízeno, nastaveno. Nevidím rozdíl v tom, kdybych se stěhovala za studiem do Prahy.

- finance. Samozřejmě je potřeba vyhýbat se lokalitám typu Londýn, Mnichov, Skandinávie - ale životní náklady na jídlo a věci běžné spotřeby jsou opět v zásadě stejné, jako kdybych bydlela v Praze. Teda Praha je dražší než Lipsko! Pokud v dražší oblasti pracujete, je vysoká šance, že i váš plat bude tomu odpovídat a vy si svou životní úroveň budete moci dovolit.

- jazyk. Nehledě na to, že to s angličtinou člověk taky někam dojde, si myslím, že pokud je motivace, dokáže se na místě každý jazyk na slušné úrovni celkem rychle naučit. Že mluvíte lámaně je menší problém, než si myslíte, pokud rozumíte a dokážete se vyjádřit, budou vás spíš obdivovat, než nějak diskriminovat. Německy jsem se naučila normálně s učebnicí a Youtubem (a školou), nemáme německy mluvící větev rodiny, nebo tak něco. Hledat si partnera za situace, kdy jste jediný nerodilý mluvčí a chtě nechtě vypadáte vždycky (ještě) o něco debilněji, než normálně, je samozřejmě jiná liga, ale i to se (prý) dá :) 

- neodcizit se (příliš) s nejbližšími lidmi doma. Váš vztah se samozřejmě změní a bude se zakládat na jiným typu interakcí. Ale kde je vůle, tam je cesta a když zrovna není corona, je to zvládnutelný. Problematické jsou v tomto děti, ty na to skypování moc nejsou, rostou jako z vody a člověk by chtěl interagovat ideálně krátce, zato často.

Co je dál problém:

- musíte na to být trochu typ člověka. Umět si vybudovat nějaké to "doma" kdekoliv, nejlíp někde uvnitř sebe. Nebýt příliš attached k oblíbenému křeslu u rodičů, výhledu na Brno z Petrova, kafíčku v oblíbené kavárně. Umět věci, zajeté koleje a zvyky pouštět a nestýskat si po nich (moc), jinak budete nešťastní.

- opravdová krize přijde až tak po roce, ve chvíli, kdy vám dojde, že to není ani dovolená, ani Erasmus, ale vaše nová realita (pokud to teda není dovolená, Erasmus, nebo i jasně termínovaná i víceletá zkušenost). Že jste si některý dveře nadobro zavřeli a za těch x let toho doma prostě spoustu propásnete, nikdy ty roky nevrátíte. Budou vás mrzet hospody, víkendový chaty, koncerty Mňágy, na kterých nebudete, i když je to domů jen 3 hodiny (cca šest až sedm teda, v mým případě, jezdím sockou) a budete mít tendenci všechno dobré doma zveličovat a v zahraničí přehlížet a naopak. Já bych třeba celý tento podzim doma dost možná strávila někde na pracovní povinnosti a kloubila k tomu horko těžko paralelní studium. Což si ráda ušetřím. Každopádně toto probuzení se z oparu nového dobrodružství umí být opravdu tvrdé, zároveň to většinou netrvá věčně a člověk se v tom naučí chodit.

- nepokoušet se vést dva životy zároveň, protože to nejde. Moderní technologie, videohovory, levné letenky atd. jsou samozřejmě skvělým pomocníkem, jenže usnadňují to, že člověk jaksi nostalgicky zamrzne srdcem doma a pak a) mu je líto, že tam není, protože obrazovka nikdy nenahradí fyzické setkání b) zapomene budovat svůj život na novém místě, navazovat hlubší vztahy, užívat výhod svého aktuálního pobytu. To už je lepší zůstat doma a vést svůj tamější život naplno.

- nevyhodnocovat rozhodnutí znovu a znovu, nemeditovat nad tím, jestli to byl dobrý nápad. Cesta zpět existuje vždycky, ale pouze ve smyslu stěhování se domů, nikdy v čase.

- některé své závazky nebudete schopní plnit, třeba výpomoc v rodině nebo aktivní činnost v oddíle. Někdy výhoda, ale vždycky černý svědomí.

Je to samozřejmě hrozně individuální - jestli se stěhuju i s rodinou, jak dlouho v zahraničí plánuji zůstat (tj. jak moc se vyplatí investovat do místního zázemí), v jaké jsem aktuální životní fázi, ... Nejdůležitější je podle mě vědět, proč jsem se rozhodnul do zahraničí jít a jestli se tato má očekávání plní a pořád ještě mi to dává smysl a stojí mi to za všechny těžkosti. A uvědomovat si, že všechno má plusy i minusy.

Jestli tu zůstanu i po škole (tj. po 6 letech), nebo po atestaci (tj. po 11 letech když to dobře půjde), nevím. Byly fáze, kdy jsem si neuměla představit, že už se třeba v životě do Česka dlouhodobě nevrátím, moje děti nebudou chodit do české školy, koukat o Vánocích na Pelíšky (na Popelku jo, Libušku tu podle úsměvu zná každý) a třeba se ani můj partner nebude ochoten/schopen naučit česky. Teď už mě ta představa tolik neděsí, i když pokud nebudu mít dobré důvody se v zahraničí natrvalo usadit, tak se dost možná vrátím, protože vlast je vlast. Ale plány žádné nemám, člověk míní a corona mění.

Takže tak, některé věci jsou samozřejmé, některé mi řekli jiní zahraničníci, na některé jsem došla sama - sama vím, jak jsem před maturitou hltala každej článek o studiu venku, tak snad tento text nějaký smysl má.