Praxe jsou asi to nejzajímavější na celé medicíně a vlastně by si každá zasloužila samostatný článek, jenže to bych nesměla být taková kůže líná a musela o nich psát paralelně s jejich absolvováním.
U ošetřovatelské se mi to alespoň z půlky povedlo - článek zde - druhých 6 týdnů jsem absolvovala v létě 2018 na gastroenterologii a už si z toho moc nepamatuju, kromě latentního mobování jistými členkami personálu.
Ve druháku jsem se potom o prázdninách mezi 3. a 4. semestrem na vlastní pěst rozhodla vecpat na brněnskou záchranku a zkušenost to byla skvělá. Jako externista máte možnost odjezdit max. 5 služeb (12h) v roce tuším a za každou vysolíte hezkých tuším 300 korun. Aspoň tak to tehdy bylo. Ale co bych pro ty modrý světla neudělala. A investice do vzdělání jsou prej dlouhodobě výhodný. V Bohunicích budete poučeni, sepíšete smlouvu, vyzvednete si oblečení (kalhoty, tričko, bundu) a domluvíte si přesně časy směn, na které výjezdové základně a na kterým autě (doporučuji buď "rychlý auto" aneb lékařský osobák anebo normální záchranku, kde jsou jen 2 záchranáři, velká záchranka s lékařem vyjíždí jen párkrát za den). Já jsem byla na Ponavě, protože to mám ze základen nejblíž, a všichni byli moc milí a i ostatní stážisti - studenti záchranáře říkali, že Ponava je nejvíc pohodová. Celkem jsem v těch 5 službách vyjela asi 20x, nic nebyla nějaká totální šílenost typu vážná autonehoda nebo resuscitace - jako nováček se toho ale spoustu naučíte i při výjezdu k obyčejné slabosti, vysokýmu tlaku ap. Největší bizár byl hned první den zásah u "kousnutí plazem", když pan chovatel probouzel jedovaté mazlíčky ze zimního spánku. A jednou jsme jeli až do Třebíče, překládat pacienta v umělém spánku a cestou zpátky se zastavili na tamní vyhlášené klobásy.
Fascinovalo mě jezdit městem, které z velké části velmi dobře znám a poznat ho z úplně jiného úhlu. Zasahovali jsme třeba v budově MU na Komenského náměstí nebo v domě ve vedlejší ulici a asi 100 metrů od místa, kde celý život bydlím. Spousta výjezdů má výraznou sociální komponentu, uvidíte jak žijí a bydlí hlavně staří lidé, podíváte se do totálně vybydleného bytu romské rodiny 200 metrů od Vaňkovky. Velká výhoda je taky, že jste per definitionem jediný stážista na autě a můžete přímo všechno probírat s daným lékařem, nestane se, že by vás ignoroval ap. Obecně byli všichni ochotní cokoliv odpovědět, ukázat, dávají na vás trochu pozor a vysvětlí vám, co se děje, kdy se radši nemíchat do práce a jen koukat a kdy můžete pomoct. Práce na záchrance je pro pohodový lidi, kteří se jen tak nenechají vyvést z míry a to je užitečné i pro mezilidský kontakt.
Jeden záchranář, kterého jsem potkala rovnou na 2 službách, z toho měl vyloženě radost mně předávat svou moudrost a dokonce druhého kolegu zastavoval a říkal "počkej, to si udělá Zuzanka". A samozřejmě ze mě měl furt srandu a 15x za den mi ukázal, jak debilní bylo to, co jsem právě udělala (třeba vystupovat z vnitřku záchranky zadními dveřmi - nevíte, jestli tam někdo nestojí). Přesně tyhle drobnosti, přehled o vybavení a umět s ním zacházet, jsou ale hrozně cenná škola. Na tu druhou službu si mně k sobě dokonce přehodil na záchranářský auto, ať něco vidím, protože jsem měla být na velké sanitce s lékařem, která jezdí málo, viz výše. Obecně na autě s lékařem většinou už přijede k zajištěnému pacientovi a řešíte jen podání nějakých léků ap. - na druhou stranu jsou výjezdy zajímavější. S záchranářským autem sbíráte i všechny ty případy pro ZZS absolutně neindikovaný - ale zase jste na místě jako první, musíte navěsit monitoring, píchnout žílu...
Pokud to někoho jen trochu láká, tak po konci korony směle do toho! :)
Pak přišlo Physikum a po něm první famulatura (= prázdninová praxe v rámci 3.-5. ročníku) na interně v Žitavě, k ní jsou na blogu dokonce 2 články zde a zde.
Duben 2020 jsem strávila v domově důchodců na Vysočině, zasaženém covidem, to byla skvělá zkušenost hlavně po lidské stránce, potkali jsme se tam celkem 6 mediků z Prahy i Brna a další dobrovolníci, bylo o nás skvěle postaráno a i přes aktuální situaci jsme s klienty mohli šprýmovat, jezdit na zahradu a užívat si jara. Otvírat víno vrutem (moc to nejde). A tak.
Druhou famulaturu jsem absolvovala na ARO (ale jen na sálech) mezi třeťákem a čtvrťákem v Lipsku. ARO je hrozně výhodný v tom, že se tam moc nepapíruje a jste tam taky jeden medik na jednoho doktora. Navíc můžete rotovat mezi různými sály a tak trochu k tomu přibrat i tu chirurgickou část (správně jsem tušila, že to budou jediné sály, na které se v tom semestru podívám). Na anesteziologii si můžete sednout, jít se najíst a napít, doktoři mají obvykle čas a chuť vám něco vysvětlit a popovídat, sestřičky jsou obvykle klidný a milý frajerky a ukážou vám, jak správně natahovat léky, píchat kanyly (což jsem dělala míň, než bych čekala, protože skoro všichni už nějakou měli), zavádět močový katetry a další užitečný věci. Měla jsem čas pochopit, jak ta operace probíhá od začátku do konce, vidět i spinály u císařských řezů, periferní bloky u plastických a úrazových operací, párkrát jsem směla intubovat, zavádět laryngeální masku nebo ventilovat ambuvakem, což je nejtěžší ze všeho... Taky se na sále často píchají arterie (punkce tepny na vnitřní straně zápěstí za účelem real-time sledování tlaku) a centrály (velký katetr do jugulární žíly na krku či podklíčkové...u klíční kosti). V mé nemocnici (nebyla to Uni, ale městská nemocnice St. Georg) bylo i popáleninový centrum, kde jsem se dva dny byla podívat a to teda taky stálo za to. Určitě bych se někdy chtěla podívat i na AROvý lůžka (tady se tomu říká Intensivstation) a vidět ještě pár výkonů na dětským, neurochíře a urologii, tam jsem se moc nedostala. Anesteziologii taky doporučuji všema deseti, jako student hodně uvidíte a můžete dělat a nejsou tam prostoje způsobený zapisováním vizit, psaním propouštěček ap.
 |
| Parkové pavilonové nemocnice jsou sice nepraktické, zato ale krásné |
 |
| 10/2020 |
 |
| 3/2021 |
Frankfurt nad Odrou je sám o sobě poměrně drsnej zapádákov na východě Německa, sociální situací ne nepodobný východu či severu Česka (ale je tu pár moc hezkých baráků na břehu Odry a v okolí), nicméně místní nemocnice měla nadprůměrně dobrý hodnocení od ostatních studentů, samostatný urgent a ubytování zdarma. A po prvním týdnu jsem nadšená!
 |
| Takhle tu prosím vypadá základní škola |
 |
| Meine Bude |
Vzadu u lůžek i vepředu v ambulanci je po jednom doktorovi + to tu šéfíkuje jeden Oberarzt (vrchní lékař), který zároveň vyráží i s druhým NEF (Notarzteinsatzfahrzeug), což odpovídá našim záchrankovým osobáčkům v systému rendez-vous (akorát je to malej Volkswagen Transporter, což bych české záchrance důrazně doporučila převzít, protože je tam dostatek místa pro praktikanty, tiskárnu atd.). První NEF je na základně ve městě a jezdí k zásahům primárně, ale pokud je zrovna někde u případu a je potřeba druhý Notarzt, vyjíždí doktor z urgentu. Tenhle systém myslím nikde v ČR není, ale v ČR jsou taky záchrankoví doktoři přímo zaměstnanci ZZS, zatímco tady jsou to normálně nemocniční doktoři, kteří na autě mají jen jednotlivý služby. Na tomhle NEF 2 můžeme jezdit i my, studentky, jsme na příjmu dvě, tak se střídáme jeden den já, druhý den Katharina, většinou toho není moc, tak jeden dva výjezdy denně, a obvykle spíš zhoršení stavu starších pacientů, než nějaký akce...ale třeba se poštěstí. Po celým tomto komplexu jsme byly první den provedeny, na střídačku šéfem a sloužícím Oberarztem, povyprávěli nám trochu svoji filozofii o tom, jak oddělení vést a především ať svůj čas tady využijeme, že se můžeme kohokoliv na cokoliv zeptat, vyzkoušet si, podívat se a tak. Šéf, v Česku by ta funkce asi byla primář, je to takovej celkem mladej rakouskej klacek (česky doufám neumí) mezi čtyřicítkou a padesátkou, říkal, že jednou bude taky starej a bude se muset nechat ošetřovat od nás a proto na studenty a pozitivní přístup k nim klade takovej důraz. Což je vlastně docela logický. Každopádně ze všech sálá snaha nám věci vysvětlit, ukázat, naučit, nechat udělat, dát vědět, když je někde něco zajímavýho a to je to nejlepší, co si může medik přát. Máme dokonce i vlastní přístup k počítači, kde se můžeme koukat do laborek, snímků z rentgenu a CT, číst starý zprávy a i sami zapisovat nějaký údaje, výsledky vyšetření, terapii ap. A vlastní klíče a telefon. (Pokud nejste ze zdravotnickýho rybníčku, tak vám tahle informace asi moc neřekne, ale každý, kdo trochu ví, jak nemocnice funguje, ví, že přístup do počítače, klíče a telefon jsou nástroje moci).
Vstupní faux-pas
 |
| Kousek od nemocnice je nádherný Helenesee. |
 |
| Prozíravě jsem si sem dotáhla i závodní speciál... |
V praxi to pak většinou probíhá tak, že se s Katharinou rozdělíme mezi ambulanci a lůžka a pak stínujeme místního doktora, případně koukáme, kde by byl nějakej odběrek a kanylka u sester. Ke spoustě pacientů přicházejí na konzily i doktoři z různých jiných oddělení, ORL, chirurgové, kardiologové, diabetologové, neurochirurgové a neurologové, kde se člověk rovněž naučí spousta zajímavého. Když se něco šije přímo na příjmu, tak můžeme asistovat a doufám, že se časem dostaneme i k šití nějakých menších věcí. Ve středu jsme si byly prohlídnout vrtulník, který tu na heliportu čekal na pacienta z ARO. Namátkou pár příkladů, co jsem za první týden viděla: zranění malíčku cirkulárkou, několik rozbitých obočí po pádu seniorů, kluka, který se včera udeřil do palce na volejbale, dneska kvůli tomu nemůže psát písemku ve škole a praktik má zavřeno, bezvědomí způsobené masivním krvácením do mozku, spoustu bolestí na hrudi, žlučovou koliku, 4 mladé Poláky, kteří havarovali na dálnici a díkybohu jim nic vážnějšího nebylo a na závěr pána, který v Polsku nahý na lavičce a tvrdil, že potřebuje do Varšavy, aby odtamtud odletěl do Los Angeles.
O dalších třech a půl týdnech dám vědět zase příště :)
Žádné komentáře:
Okomentovat