Poslední aktualizaci svého života jsem psala někdy v půlce dubna, článek najdete zde.
Co se týče nových metod a zážitků toho zase tolik nepřibylo, zbytek času v laboratoři se nesl ve znamení zdlouhavého projektu s myšmi, který obsahoval starání se o živé myši, preparaci mozkové tkáně, zamražování, krájení na sklíčka, barvení a počítání nabarvených jader. Taky jsem byla na té konferenci, která mě docela nudila - hlavně proto, že většina přednášek byla neuvěřitelně specifická a s mým tématem nesouvisející. A nesmím opomenout, že jsem se neskutečně dlouho drbala se slavným Western Blotem, u kterého jsem vůbec ráda, že nějaké výsledky budu moct do práce použít.
Teď, na konci října, 3 týdny před začátkem výuky, už mi v laboratoři zbývá jen nafotit pár (desítek) sklíček a snažím se dopsat do konce aspoň metody, dřív, než vše zapomenu.
Tím moje hraní na vědkyni skončí a po roční pauze se navrátím k běžnému studijnímu režimu, ačkoliv mě samozřejmě ještě čeká sepsání výsledků do článku a další omáčky okolo do Doktorarbeit. Celá tahle zkušenost s jiným životním režimem mi sama o sobě přijde zajímavější, než konkrétní věci, které jsem ten rok dělala, tak se jí dál v textu chci věnovat trochu obšírněji.
Hodně jsem zvažovala, jestli do toho vůbec jít. Jestli si ten čas
opravdu chci vzít, i když bych nutně nemusela. Proti mluvilo například to, že
jsem byla zrovna fajn rozjetá z letních praxí a konečně i přes skoro
neexistující covidovou výuku začínala mít trochu pocit jistoty v tom, že
nějaký basic lékařský věci typu anamnéza, vyšetření, kanyly, … zvládám. Pro
zase to, že jsem se ještě necítila úplně ready na to, za dva semestry nastoupit
na šesťákový praxe a neměla vymyšlený, kde po světě je chci dělat. A takyjsem se nechtěla oddělit od většiny svých kamarádek, které si z různých důvodů zrovna
braly volno taky.
Po roce toho nelituji, zároveň to ale nebyl ani nejskvělejší
rok mýho studia.
Plusy
- Organizačně to dávalo smysl, vím, že titul mít chci a tohle byla pro danou chvíli nejlepší cesta, jak si nějakou Doktorarbeit zařídit.
- Hlavně ze začátku byla velká úleva moct si organizovat čas sama a nebýt sešněrovaná poměrně nabitým a pevným rozvrhem. To mně zároveň ukázalo, že sama na sebe si bič úplně ušít neumím, hlavně pokud to není aktivita, která mě vyloženě baví. Nějaké poznání a zkoušení z kategorie "jak se neuprokrastinovat k smrti" je ale vždy cenné.
- Mohla jsem se věnovat aktivitám ohledně výuky první pomoci (a že jich bylo).
- Napsala jsem si v předstihu několik zkoušek z páťáku, čímž se mi do budoucna ulevilo a zároveň jsem se ráda učila něco klinickýho.
- Dostala jsem příležitost vyzkoušet si spoustu metod a obecně věcí z vědy, čímž se třeba někdy budu moct ohánět.
- Měla jsem v kanclu 3 skvělé spolutrpitele, se kterýma byla spousta srandy. A s našima 2 vedoucíma taky.
Mínusy
- Hlavní mínus je taková dost subjektivní věc, aneb cca chvíli po podepsání všech papírů se mi prodlužování studia začalo akutně nehodit.
- V labu se moc nehraje na nějaké zkouškové či prázdniny mezi semestry, takže ve výsledku jsem byla pryč z Lipska mnohem míň, než předchozí roky, strávila jsem tu i skoro celé léto.
- Zase a znova jsem si potvrdila, že základní výzkum zkrátka není věc, ze které bych byla úplně v extázi, je to babrání se s neskutečnými detaily v neuvěřitelně dlouhým časovým horizontu…než vám s velkou slávou vyjde pár A4 nesrozumitelnýho textu.
- Naopak mě baví klinika, ruch nemocnice, vlastně i to samotný učení – a taky si potřebuju pravidelně odškrtávat splněný předmět, vidět nějaký posun.
- Jestli jsem kdy něco z medicíny uměla a věděla, tak už to zase dávno neumím a nevím.
Žádné komentáře:
Okomentovat